Jednu z nejlepších světových mezzosopranistek dosud české publikum znalo jen z přímých přenosů do kin z Metropolitní opery. V Praze představila album Královny dramatu, sestavené z árií z většinou méně známých barokních oper. Všechny hrdinky spojují královské tituly, které je však nechrání před prudkými emocemi, zrcadlícími touhu, žárlivost, nenávist, ale i odhodlanost nebo nadšení.
A DiDonato všechny umí vyjádřit. Začala ukázkou z opery Orontea Antonia Cestiho a už tady naznačila, jaký je arzenál jejích pěveckých prostředků. Svoji "výřečnost" dále rozvinula v monologu císařem Nerem zavržené Ottavie z Monteverdiho Korunovace Poppey. Představila málo známé zpracování příběhu Ifigénie z pera Giovanniho Porty a dvakrát se převtělila do Kleopatry, jednou z opery Johanna Adolfa Hasseho, podruhé do melodické Händelovy varianty. Uvedla i autory jako Giacomelli nebo Orlandini, v přídavcích pak například Reinharda Keisera.
Vedle konkurentek ze světové špičky není její témbr na první poslech možná tak atraktivní, ale DiDonato má takové zdroje, že ze svého hlasu dokáže vytěžit cokoliv od nejněžnějšího po nejdramatičtější výraz. Tato dáma nedělá chyby. Zpívá přísně v rámci techniky, nepřekračuje ji, ale právě proto působí její zpěv neomezeně a posluchače vtahuje.
Intonace je absolutně perfektní, trylky bezvadné, pro každou barvu má v zásobě dokonce několik odstínů. Když už se zdá, že dosáhla největší síly, ještě přidá. Ve zpěvu není živelným typem jako Cecilia Bartoliová, ale ani chladnou kráskou jako Elina Garanča. Umí vyzpívat vypjaté emoce, ale současně je kontroluje.
Soubor Il complesso barocco potvrdil pověst jednoho z předních světových ansámblů staré hudby, v mezihrách zazněl i Vivaldiho Houslový koncert d moll v podání Dmitrije Sinkovského. Ale v Praze už jsme přece jen slyšeli lepší "barokní" houslisty.
Příští týden se do Prahy vrací umělecký i lidský protipól americké mezzosopranistky, Cecilia Bartoliová.
