Jste s ohlasem publika na probíhajícím evropském turné spokojen?
Koncerty jdou dobře. Ale hlavně máme sami radost z živého hraní.
Takže mezi hraním ve studiu a na pódiu je pro vás velký rozdíl?
Na pódiu můžete udělat chybu a nikdo si toho většinou nevšimne, koncert jede dál. Některé chyby jsou paradoxně dokonce k dobru věci. A pokud uděláte chybu v dobré písničce, nijak ji to nezkazí, zůstane pořád dobrou písničkou. Ale když uděláte chybu ve studiu a neodstraníte ji včas, slyšíte ji už napořád. Na druhou stranu můžete ve studiu udělat věci, které na pódiu možné nejsou. Takže obojí má svoje.
John Butler Trio
Vaše alba ovšem vesměs znějí, jako by byla nahraná naživo. Jak toho dosahujete?
Vždycky se snažíme zachytit ve studiu speciální atmosféru, náladu. Nahrávka nemusí být za každou cenu perfektní, musí být nějak unikátní. Ostatně, v perfektních věcech často nebývá žádný život, jsou chladné a neosobní. My chceme dělat věci živé, divoké a energické.
Ve svém triu poměrně často měníte členy. Proč?
Stává se to. Někteří lidé kapelu opouštějí, protože se chtějí věnovat svým projektům, někdy chci hrát s jinými lidmi já, protože vycítím, že moje muzika s nimi bude lépe dýchat. Nedokážu to vysvětlit, ale vycítím, kdy která písnička zní dobře. V podstatě je to asi tak, že když třeba děláte funky album, musíte ho hrát s lidmi, kteří funku rozumějí. Ale musím ještě dodat, že všichni muzikanti, kteří mou kapelou prošli, byli vynikající muzikanti s celou řadou talentů.
Jaké jsou vaše požadavky na spoluhráče? Převažují hudební nebo lidské?
Nejdůležitější je chemie. Hudební, emocionální i duchovní.
Vaše hudba má kořeny v Americe. Je v ní ale australského?
Austrálie je na jednu stranu velmi mladá. Když přijedeme do Evropy, na každém rohu vidíme budovy mnohem starší, než je naše země. Ale pod touhle moderní stránkou je Austrálie velmi stará, protože její původní obyvatelstvo tam žije 60 tisíc let. A tahle tradice se prostě nějak do naší hry, i když používáme moderní nástroje, bubny a kytary, nějak odrážet musí. Veškerá moderní muzika je více či méně ovlivněná lidovými základy: blues vychází ze západoafrických kořenů, gospel je zase z evropských zdrojů a podobně. A my všichni tyhle vlivy mixujeme. To, co přinášíme unikátního, je náš osobní přístup.
John Butler (John Butler Trio, Mnichov, Tonhalle, 15. května 2014)
Jak vznikají vaše skladby? Vycházejí z kapelových jamů nebo je nosíte hotové?
Obojí. Nejčastěji nějakou muziku napíšu, pak na jejím základě jamujeme a obohatíme ji tím, co se zrodilo z jamu. Někdy se stane, že mám pocit, že jsem přinesl dokonalou a zcela hotovou písničku, ale při hraní se ukáže, že nápady mých spoluhráčů jsou lepší a z těch mých tam nezbude skoro nic.
Jak by mělo vypadat ideální publikum John Butler Tria?
Řeknu vám, koho vidím pod pódiem na celém světě: punkery, hipstery, hiphopery, starší lidi, mladší lidi, muže i ženy všech barev pleti. Takže asi hrajeme opravdu hudbu pro všechny. A víte, co je báječné? Že když už někdo "naskočí na palubu" naší muziky, obvykle na ní už zůstane.
S jakými pocity by měli vaši fanoušci z koncertů odcházet?
Pokud jsme udělali naši práci dobře, měli by odejít lehčeji, povzneseně. Prostě by se měli cítit lépe. Což samozřejmě nevylučuje, že bych byl rád, kdyby měli z naší muziky i nějaký hlubší zážitek. Koncert jako takový totiž nespočívá jen v tom, že na jedné straně stojíme my a na druhé posluchači, kteří nám tleskají. Jde o to, že vytváříme něco speciálního všichni dohromady.
