RECENZE: Satriani sází na energii s pomocí Redhotů a Deep Purple

Žánr instrumentálek už se v dnešní rockové muzice moc nenosí, naštěstí tu však stále je Joe Satriani, který jej udržuje při životě. A není to nějaké vegetativní přežívání, na aktuální desce What Happens Next se do toho fenomenální americký kytarista opírá s neutuchající energií.

Joe Satriani v Praze v roce 2008 | foto: Dalibor Puchta, iDNES.cz

K tomu mu nemalou měrou dopomáhají dva parťáci, které k nahrávání přizval – bubeník Red Hot Chili Peppers Chad Smith a někdejší baskytarista Deep Purple Glenn Hughes. Takže toho, že by na albu zněly nějaké ucourané cajdáky, se opravdu netřeba bát. Nahrávka od začátku perfektně šlape a náboj neztrácí ani po padesáti minutách poslechu u poslední skladby Forever and Ever.

What Happens Next

80 %

Autor: Joe Satriani

Ta sice patří k pomalejším kouskům a spolu s písní Cherry Blossoms by snad šla označit za baladu, ale ani při zvolněném tempu Satriani rozhodně nenudí. A zrovna v závěrečné skladbě trochu uzavírá kruh. Protože, ač si kytarista vybudoval svůj vlastní a jedinečný rukopis, první tóny Forever and Ever znějí, jako by je zahrál sám mistr tohoto nástroje Jimi Hendrix, jehož tragická smrt v roce 1970 vyburcovala mladého Satrianiho k zájmu o elektrickou kytaru.

A pak je tu ještě jeden důležitý prvek, za který můžeme vděčit Satrianimu coby autorovi. Přesto, že vzhledem k pojetí jeho hudby i nástrojovému obsazení poslední nahrávky by se mohlo zdát, že výrazové prostředky jsou tu velmi omezené, zdaleka to tak není.

Obal desky What Happens Next

Satriani tu i bez zpěvu dokáže vyloudit celou paletu barev a zvuků a takovou spoustu melodických linek, že vůbec nehrozí, že by se těch dvanáct skladeb slilo v jednu. Jeho kytara je tu kreativnější a výraznější než leckterý unylý indie zpěvák.

Takže si tu poslechneme nefalšovaný hard rock v podobě Energy, lehce robotickou temnou kytaru ve skladbě Catbot i trochu roztancovanou píseň nazvanou Super Funky Badass. Satriani album What Happens Next charakterizoval jako „pure rock and soul“, kde jde spíš o duši než o soul jako žánr. Ale hudební „očista“ jeho nahrávce rozhodně svědčí.