RECENZE: Deep Purple stvořili neškodnou, uhlazenou desku

Nechme stranou neoddiskutovatelné zásluhy na formování dějin tvrdého rocku. Novinka Deep Purple je dýchavičná, občas jede na setrvačník. O žádnou hudební událost se nejedná.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Deep Purple

Vášeň je pryč, ale ruku na srdce, kdo by ji čekal od skupiny, která funguje od roku 1968, nahrála několik zcela zásadních hardrockových skladeb a desek, prožila období euforie i naprosté krize, vypořádala se s mnoha personálními rošádami. Hádky, facky, třenice, hvězdné manýry již mnoho let bývalého kytaristy Ritchieho Blackmorea, předávkovaný Tommy Bolin, smrt klávesisty Jona Lorda. Prostě vše, co očekáváte od velké rockové skupiny.

A Deep Purple velcí jsou, o tom není sporu. Jsou v pozici, kdy si vlastně mohou dělat, co chtějí, zároveň by bylo velmi pošetilé očekávat, že se odkloní od léty vykovaného fundamentu. Jejich novinka Whoosh! je typickým příkladem desky skupiny, která už má to nejlepší za sebou a teď si hraje vyloženě pro potěchu.

Což je na jedné straně chvályhodné a pochopitelné, na straně druhé to vzbuzuje lehký úsměšek. Není pochyb o tom, že čas už se přes Deep Purple dávno převalil a těch třináct nových písniček působí unaveně, anachronicky a místy tak trochu úsměvně.

Nahráli je samozřejmě mistři svých nástrojů, poslouchat zdobně ornamentální kytarové vyhrávky Stevea Morsea v Nothing At All je lahůdková záležitost, stejně jako si zas a znovu užít nádherně sehranou rytmiku Rogera Glovera (baskytara) a Iana Paice (bicí). Tihle dva by snad na sebe reagovali i v naprostém deliriu.

A klávesista Don Airey, který nahradil zmíněného zesnulého Jona Lorda, dělá vše pro to, aby „párplové“ stále zněli barokně a velkolepě jako za starých časů, kdy byl jejich přístup k rocku něčím zcela novým a neslýchaným. Formálně tedy v naprostém pořádku, ale málo platné, jiskra se prostě nekoná.

Whoosh! je pásový výrobek, smontovaný z poněkud opotřebovaných součástek. Melodické linky jsou banální, místy jako kdyby kapela nevěděla, kudy dál, třeba jako ve skladbě No Need To Shout, která zní jako nějaký pomp rock vytažený odněkud z osmdesátých let. Je v ní něco nepříjemné machy. 

Lepší je následující Step By Step. Začíná dramaticky, chrámovými varhanami, pak se ale zlomí v působivou, zadumanou skladbu ve středním tempu s opravdu charizmatickým hlavním motivem. Škoda jen, že končí podivně do vytracena.

Whoosh!

55 %

Deep Purple

A že hned za ní následuje boogie-woogie dupárna What The What, který dojem z předchozí písničky vygumuje tupoučkým bigbítkem jak odněkud z odpoledních tanečních čajů v Zadním Nedvězdíčku. Nenahrát ji výteční hudebníci, člověk by si s hrůzou a opoceným čelem vzpomněl na prominenty českého zemědělského rocku Katapult. 

Až takhle kacířské myšlenky se při poslechu letošních Deep Purple vynořují. Ale co naplat, ty „zábavové“ refrény jako ve skladbě The Long Way Round tomu vyloženě nahrávají.

Takže spíš opravdu kulisa. Skvěle zahraná, ale tak nějak opatrná, neškodná, konzervativní. Vyhýbám se slovu důchodcovská, ale párkrát mi na mysl přišlo. Na druhé straně je to album ve své bezelstnosti docela sympatické.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Deep Purple