LIL´ ED AND THE BLUES IMPERIALS: Full Tilt (Alligator)
Že fenomenální chicagský slidekytarista Lil´ Ed Williams seká jedno album za druhým jak Baťa cvičky, přičemž jen velmi vášnivý fanoušek odliší jedno od druhého, je nepopiratelná pravda. Stejně tak je ale pravda, že jeho nahrávky (a nejspíš i živé koncerty - v Čechách jsme bohužel zatím tu čest neměli) jsou autentickou esencí chicagského blues a boogie ve skutečně prvotřídním podání. Není si vůbec nač stěžovat, ten, kdo chce "čisté blues podle všech pravidel", je u "Malého Edy" jako vždy na správné adrese. A závěrečná pocta jednomu z chicagských praotců Hound Dogu Taylorovi v podobě jeho Take Five je ve své divokosti načasovaná tak dobře, že není jiné volby než znovu stisknout tlačítko play.
ROBIN ROGERS: Treat Me Right (Blind Pig Rec.)
Ve světě "velkého blues" je tato zpěvačka a harmonikářka novým jménem, byť má za sebou už více než dvě desetiletí lokálního koncertování, původně hlavně v duu s manželem-kytaristou Tonym Rogersem, a také dvě polosoukromě vydaná alba. Debut na velmi respektované značce Blind Pig představuje Robin Rogers jako představitelku "oldschoolového" mainstreamu v rozptylu od akustiky k neagresivní "elektrice". Za zmínku stojí její výborný zpěv, na kterém byste ani příliš nepoznali, že si prošla soukromým peklem drogové a alkoholové závislosti, ale především repertoár, který překračuje zavedené modely bluesových dvanáctek, nebojí se písničky (jejichž většinu napsala sama s manželem) ochutit jazzovým nebo gospelovým kořením. Rozhodně stojí za to její dráhu i nadále sledovat.
CAROLYN WONDERLAND: Miss Understood (Ruf)
Řekne-li se texaský bluesrock, skoro každý si okamžitě vybaví pokérované chlápky s vyšťavenými kytarami, kterým stojí na ulici zaparkovaný harley. Případně sáhodlouhé fousy ZZ Top. Představa, že se tomuhle značně machistickému stylu věnuje dáma (byť patrně dost od rány), je poměrně kuriózní. Fakt ale je, že záběr zpěvačky (srovnávané - a nikoli neprávem - s Janis Joplin, ostatně původem také Texasankou) je na jejím sedmém albu mnohem širší: bluesrockové nářezy typu Still Alive And Well (který převzala z repertoáru jednoho ze svých texaských vzorů Johnnyho Wintera) jsou dorovnávány třeba skoro countryovými Long Way To Go a The Farmer Song, barovým jazzíkem I Don´t Want To Fall For You, nebo dokonce závěrečnou baladou Feed Me To The Lions s klavírem a smyčcovým kvartetem. Nabroušená kytara ale přece jen doménou téhle pozoruhodné dámy zůstává.
RŮZNÍ: Rich Man´s War (Ruf)
Bluesmani si - stejně jako jazzmani - obvykle hlavu se stavem okolního světa nedělají a na nějaké protesty a proklamace je neužije. Někdy ale obecná atmosféra (a teď neřešme, zda oprávněná, či nikoli) převálcuje i je. Na téhle kompilaci se sešla řada prvoligových bluesových muzikantů, kteří na svá řadová alba mezi lety 2004-2008 zařadili nějaký protestní, resp. "mírotvorný" song. Kenneth Bays z nich ovšem sestavil tak dobrou kompilaci, že se můžete na její politické zaměření klidně vykašlat a poslouchat ji jen jako standardní hudební album (přimhuřme oči nad evidentním úletem, mluvenou proklamací do neinvenčního funky doprovodu Pata Boyacka). Ale jinak - takoví Bob Brozman, Guitar Shorty, Candye Kane, Charlie Wood nebo Eddy "The Chief" Clearwater přispěli velmi pěknými kousky, které ocení i bytostný "válečný štváč".
