Ačkoliv je album Blood Brothers již dvanáctým titulem, vzniklým ve spolupráci Smokin´ Joea Kubeka se zpěvákem a kytaristou Bnoisem Kingem (českému publiku jsou dobře známi z koncertování na šumperském festivalu Blues Alive v roce 2005), je zároveň debutem ve stáji Alligator Records. O síle této značky mimochodem svědčí, že z jejich nahrávek se v americkém žebříčku právě tato deska dostala krátce po vydání na nejvyšší, čtvrté místo. A to i přesto, že se vlastně z jejich dosavadní produkce ničím zvláštním nevymyká. Nabízí sice stále ostré, ale oproti prvním výsledkům jejich spolupráce ze začátku 90. let přece jen sofistikovanější texaské blues a boogie, s občasnými přesahy do "písničkovějšího" materiálu, jakým je třeba kousek Bumpy Ride. Z bluesového hlediska je ozdobou alba jediná (přiznaná) coververze, osmiminutová Stop Drinking jednoho z otců zakladatelů texaské varianty blues Lightnin´ Hopkinse. Na slavném bluesovém riffu, známém třeba z klasických standardů I´m a Man či Hoochie Coochie Man je postavena písnička That Ring Don´t Mean a Thing.
Na Alligatoru také debutuje svým v pořadí sedmým albem od konce 90. let stále populárnější zpěvačka Janiva Magness. Její repertoár sahá daleko za přezpívávání pouhých bluesových "dvanáctek", svým drsným hlasem, který jako by se ani k její křehké mladistvé tváři nehodil, zpívá například i písně Annie Lennox (Bitter Pill) či Marvina Gaye (Don´t Do It). Velmi jí sluší balady jako je Fool Me Again nebo I Won´t Be Around, ale i "husté" a "valivé" soulové kusy typu Get It, Get It Ikea Turnera, ve které si Janiva Magness v ničem nezadá s výrazem nejlepších let autorovy bývalé ženy Tiny. Do stylově členitého repertoáru skvěle zapadá i neworleansky houpavá You Sound Pretty Good, napsaná zpěvaččiným manželem Jeffem Turmesem, který do instrumentálního základu sám nahrál banjo, baskytaru i krásně stylově "bručící" saxofonovou sekci.
Veteránská kapela Roomful Of Blues, pyšnící se nejuznávanější dechovou sekcí v bluesovém světě (což je potvrzeno řadou oficiálních uznání mj. v podobě prestižních Cen W. C. Handyho), a mající statut jednoho ze semenišť muzikantů, odchovávajících muzikanty, odcházející posléze na úspěšnou sólovou dráhu (za všechny jmenujme kytaristy Dukea Robillarda a Ronnieho Earla či harmonikáře Sugar Raye Norciu), přichází se svým třetím alligatorským počinem Raisin´ A Ruckus. Po skvělém zpěvákovi a foukačkáři Markovi DuFresnem se na albu představuje opět nový frontman Dave Howard. Kapela si uchovala to nejcennější: obrovský odpich, potvrzující, že styl, ke kterému je přiřazována (jakkoli je její záběr širší), tedy "jump blues", není jen bezobsažný terminus technicus – posluchačovy nohy skutečně odvázané písně jako třeba Talkin´ to You Eye to Eye nenechají v klidu. Kapela s dechy, jaké mají Roomful of Blues, se samozřejmě nemůže vyhnout neworleanským inspiracím. Ty jsou nejpatrnější ve verzi hitu cajunského harmonikáře Linka Davise Big Mamou, a pochopitelně v běžnému posluchači nejpovědomější písni alba, nesoucí přímo název New Orleans a proslavené filmem Blues Brothers 2000, kde ji v závěru interpretoval skutečný all stars tým B.B. Kingem počínaje a Erikem Claptonem zdaleka nekonče. Ani Roomful of Blues se rozhodně za svou verzi nemusejí stydět.
Opravdovou lahůdkou pro milovníky "vyšťavených" bluesových kytar je novinka dalšího veterána Eddyho "The Chief" Ctearwatera nazvaná West Side Strut. Album chicagského kytaristy a zpěváka produkoval a se svou kapelou nahrál Lonnie Baker Brooks, jedna z bluesových hvězd mladší až střední generace, jinak syn další velké hvězdy Lonnieho Brookse, který si na albu zahostoval, stejně jako fenomenální harmonikář Billy Branch. Zejména skladby Hypnotized a Do Unto Others, kde vstupuje Brooks do hry jako další sólista, a krásně krásně temná akustická Came Up The Hard Way, jsou hlavními záchytnými body alba. Nemluvě o duetu Clearwatera a jeho generačního druha Lonnieho Brookse (o svém čtyřicetiletém přátelství hovoří v mluveném úvodu nahrávky), který je přímo čítankovou ukázkou, jak jsou staří páni stále při síle a mají-li za zády dobrou kapelu (i se skvělými dechy), dokážou pravé divy. Takováhle alba dokážou i tradiční blues udržovat stále ve skvělé formě.
I čtvrté (na Alligatoru třetí) album Michaela Burkse s názvem Iron Man je především kytarová záležitost. Kytarista je sice v bluesovém světě vysoko ceněn i jako skladatel, tentokrát snad jen s výjimkou písničky Don´t Waste My Time, mírně přesahující bluesový rank, vsadil spíš na variované klasické postupy. To, co dodává jeho albu rozměr nadprůměru, je především jeho robustní hra na kytaru, ale i vynikající zpěv, a v neposlední řadě sound nahrávek, určený výbornou doprovodnou kapelou, jíž dominuje zvuk hammondek Waynea Sharpa.
Na albech pianistky a zpěvačky Marcii Ball si člověk nejlépe uvědomí, jak blízko je z Texasu do Louisiany. Ač rodačka z Texasu, její hudba odjakživa nese příchuť a barevnost nikoli snad louisianských bažin, často spíše svátků Mardi Gras v ulicích New Orleansu – ostatně o těchhle svérázných mejdanech zpívá už v písničce Party Town, která otevírá její nové album Peace, Love & BBQ. Ostatně, je posvěceno i samotným králem neworleanské muziky Dr. Johnem, který si s Marciou Ball vystřihl jako duet stařičký standard I´ll Never Be Free (ten zpívali už Louis Armstrong a Ella Fitzgerald). Marcia Ball ale na albu není jen rozjuchanou téměřšedesátnicí, která čaruje u svého piana a hrají jí k tomu mimo jiné rodilí cajunští akordeonisté. Zachází i do poměrně netypických "zpovědních" poloh (Miracle in Knoxville) a někdy se blíží až k hranicím sentimentu (Ride It Out), který jí ale lze v kontextu celého alba s klidným srdcem odpustit.
