Moby, vlastním jménem Richard Melville Hall a jeden z největších hitmakerů posledních let, se na novém albu Wait For Me, které vyšlo 30. června, až překvapivě zklidnil.
V pátek ovšem jako hlavní hvězda Sázavafestu představí sbírku svých dosavadních hitů. I když z aktuální desky i z následujícího rozhovoru vyplývá, že se zrovna nachází v úplně jiném rozpoložení.
Před právě probíhajícím turné jste měl obavy, jací diváci přijdou a hlavně kolik jich bude. Jak to do této chvíle vypadá?
Zatím dobře, protože hraju na velkých evropských festivalech a tam se nepozná, že všichni by jen kvůli mně nepřišli. Pak se přesunu do Ameriky do koncertních sálů pro pár stovek lidí a to bude velká změna. Doufám, že nebudou úplně prázdné…
Vy si vůbec nevěříte! Vždyť jste přece světová hvězda…
To bývávalo, navíc jen v Evropě. Jsem Američan, ale rodnou zemi jsem nikdy moc nezajímal. A doba, kdy mé singly hrálo na starém kontinentě každé rádio, je dávno pryč, kola byznysu se točí rychle a většina lidí na mě už jistě zapomněla. A pokud ne, svou poslední deskou jsem jich určitě zpátky moc nepřitáhl.
Znamená to, že si za albem Wait For Me nestojíte?
Naopak, považuju ho jednoznačně za své nejlepší. Jen na něm asi není hudba vhodná do naší doby. Snažil jsem se úplně opomenout obchodní stránku věci a soustředit se jen a jen na muziku. Většina mých kolegů to dělá přesně opačně, ale já jsem showbyznysu přesycený. Už tu hru dál hrát nechci.
S takovou filozofií se hraní na obřích evropských festivalech moc neslučuje…
Proč ne? Já tu přece naživo prezentuji své písničky, na tom není nic špatného. Chci svou poctivou hudbu dostat k co největšímu počtu lidí a koncerty jsou ten nejčistší způsob.
Kolik písniček z nového alba na festivalech představujete?
Jen pár. Vím, že lidé chtějí slyšet mé staré hity, a tak jim je dávám.
Řekl jste, že svého nejslavnějšího alba Play už máte plné zuby. Neobtěžuje vás tedy hrát ty písně každý večer?
To ne, živé hraní je jiné, je to zábava a show stojící na reakcích publika, to mě baví. Play bych si však dobrovolně už nepustil.
Většina lidí ho považuje za vaši nejlepší nahrávku.
Já vím. V té době jsem byl v rozpoložení, jež se shodovalo s masovým vkusem. Za tu desku se určitě nestydím, myslím si, že je dobrá, ale dnes už bych něco takového nemohl natočit. Připadalo by mi to příliš povrchní a podbízivé.
Souvisí klidná atmosféra a melancholická nálada alba Wait For Me s tím, že stárnete?
Můj věk jistě hraje svou roli. Ale hlavně jsem chtěl, aby se veškerá pozornost soustředila na muziku. Jde o ni, nikoli o mě. Já jsem nudný, nezajímavý a neatraktivní člověk, a kdyby to šlo, vůbec bych se radši na veřejnosti neukazoval a vysílal do světa jen své písničky. Bohužel to zatím není možné. Smolím si tedy svou muziku doma v ložnici, a když je to nutné, vylezu jako krtek z nory na povrch.
Tak jste aspoň vydal singl Shot in the Back of the Head, který neobsahuje žádná slova. I tím jste se chtěl vzepřít pravidlům showbyznysu?
I tak se to dá říct. Ale o kvalitě písničky přece nerozhoduje to, jestli má nějaký text, nebo ne. Můžu si takové gesto dovolit, protože je mi úplně jedno, jestli se singl prodá.
Videoklip k této písni vám však režíroval David Lynch. Takový marketing by vám většina kolegů záviděla.
To si umím představit. Přitom naše spolupráce vznikla díky tomu, že mě David inspiroval svým proslovem na předávání cen BAFTA (britská obdoba Oscarů – pozn. red.), kdy mluvil o tom, že tvořivost bez nátlaku trhu je zdravá. Jakýkoli umělecký počin se dnes posuzuje prizmatem masového přijetí a komerčního úspěchu. A to není dobře.
Ohlasy na Wait For Me jsou zatím smíšené. Jaký z nich máte pocit?
Velmi dobrý. Pro mě je důležité, že hodně lidí dokázalo odhodit předsudky a do mých nových písniček se zaposlouchat, i když jim museli dát druhou, třetí nebo čtvrtou šanci, protože ony vážně nejsou na první poslech. Už tím jsem dosáhl mnohem víc, než jsem čekal, protože jsem si tuhle desku dělal opravdu jen pro sebe. Moje spokojenost byla na prvním místě a nic jiného jsem neřešil. To, že se album líbí i jiným lidem, je už jen příjemná nadstavba.
Asi před třinácti lety jsem vás viděla v Berlíně předskakovat Red Hot Chili Peppers a byl jste na jevišti úplně nahý – měl jste jen na rameni pověšenou kytaru a ponožky. Jak vás tak poslouchám, něco takového už se nebude nikdy opakovat…
Proboha! Samozřejmě, že ne! Člověk zamlada dělá hrozné blbosti!
