Pondělní případ Stingova koncertu v pražské O2 areně je přirozeně ten druhý případ. Ne nadarmo jeden z kolegů po koncertě pronesl větu, která by se dala tesat do kamene: "Vlastně od něj neznám jedinou špatnou písničku." A to, že ty dobré písně hraje kapela na nejvyšší úrovni a sám protagonista nemá chybu, se v této lize jaksi rozumí samo sebou.
Ruku na srdce: jestliže přijede do Prahy osobnost Stingova kalibru, navíc v rámci turné, které je de facto anoncováno jako "best of" program a se sestavou, v níž kromě mnohaletého parťáka kytaristy Dominika Millera hrají takové "šajby" jako Vinnie Colaiuta na bicí nebo klávesista David Sancious, je vlastně co psát?
Můžeme se možná zabývat detaily. Třeba tím, že v téhle sestavě je zajímavým fenoménem houslista Peter Tickell, protože de facto nahrazuje všechny hráče na dechové nástroje, které v předchozích sestavách Sting míval a je to první houslista na sólovém postu v jeho kapelách.
Můžeme se pozastavovat nad tím, že z devatenácti odehraných písní je jich hned sedm z jeho tvorby pro The Police – jenže to při vědomí kontinuity jeho sólové tvorby s mateřskou kapelou zase tak velké překvapení není, jakkoli jsou mnohé výrazové prostředky odlišné.
Můžeme si také, a to je jistě relevantní, povzdechnout nad faktem, že už bezmála desítku let Sting nevydal nové autorské čistě písničkové album, kteroužto tvůrčí pauzu vyplňoval tu policeovským comebackem, tu komorními projekty, tu naopak rozmáchlými orchestrálními remaky starších kusů. A věštit, zda ono Back to the Bass, jež stojí v titulu probíhajícího turné, není náhodou příslibem lepších autorských časů.
Ale to všechno bledne ve chvíli, kdy z těch nejpovolanějších úst a ve vzorovém podání slyší člověk takové písně jako Englishman In New York, I Hung My Head, Fields Of Gold, Desert Rose nebo Every Breath You Take. Pak všechna "řešení problémů" prostě hodíte za hlavu a necháte se unášet...
