Nizozemský zpěvák Duncan Laurence s trofejí za své vítězství v Eurovizi 2019

Nizozemský zpěvák Duncan Laurence s trofejí za své vítězství v Eurovizi 2019 | foto: Reuters

KOMENTÁŘ: Palestinci, Makedonci, bojkoty. Jinak však Eurovize ctila hudbu

  • 24
Do poslední chvíle nejisté vítězství muzikálně skvělého Nizozemce Duncana Laurence nad mnohými bizáry bylo vítaným zdrojem napětí přenosu pro stamiliony diváků po celém světě. Zároveň bylo také jednou z dobrých zpráv letošního ročníku Eurovize.

Pár vtipů by kolem letošní Eurovize šlo vymyslet. Nula bodů od diváků a poslední místo pro Německo jako svérázná pomsta za holokaust. Islandská kapela Hatari, jež neodolala a na poslední chvíli před kamerami vytáhla palestinskou vlajku, aby nakonec stejně dostala čočku od palestinských aktivistů coby nutná daň za svobodu. Nebo Madonna, která měla být hvězdnou ozdobou, ale svým falešným zpěvem se nominovala spíše do hvězdné pěchoty.

Eurovizi vyhrál favorizovaný Nizozemec, Lake Malawi skončili jedenáctí

Ale vážně. Moderátor Libor Bouček v záplavě emocí nad postupně ohlašovanými výsledky zkoušel předvídat, že plný počet bodů pro Lake Malawi od Norska a Maďarska o něčem vypovídá. S chladnou hlavou a odstupem lze říct, že to nevypovídalo o ničem. Nicméně fakt, že plných dvanáct bodů získali čeští zástupci ještě od Gruzie a Slovinska a aspoň jeden bod našim udělili porotci z nadpoloviční většiny hlasujících zemí, je prostě dobrá zpráva. Divná země, která má jako jediná v názvu slovo republika a prý to není Čečensko, se začíná dostávat na mapu.

Ostatně letos Eurovize vůbec fungovala jako hodina zeměpisu. Mnozí poprvé zaregistrovali existenci Severní Makedonie, což je sice pořád stejná Makedonie, kterou známe, jen změnila jméno, aby ukončila spory s Řeckem. Tamara Todevska uhájila osmé místo a řeckou zástupkyni porazila o parník.

Samozřejmě jen poroty výsledek nedělají a pouhých sedm bodů od diváků shodilo Lake Malawi ze slušného sedmého místa na stále ještě obstojné jedenácté. Proč?

Hudba není atletika a posuzovat kvality dvou různých songů je ošemetné, ale loňské želízko v ohni od Mikolase Josefa bylo zjevně tanečnější a chytlavější než letošní zářez v podobě, dejme tomu, inteligentního hloubavějšího popu.

Loni jsme měli úspěch u diváků hlasujících mobilními telefony, letos u porot, které asi méně než běžní posluchači podléhají obvyklým politicko-geografickým koalicím. Navíc v nich zasedají nejen lidé z hudební branže, ale hlavně muzikanti. Tentokrát se nám dostalo přízně od Portugalska po Arménii.

Jenže ani u blízkých zemí už neplatí jistota. Rusko sice dostalo plný počet bodů od běloruských diváků, ale opačným směrem jich doputovalo jen osm. Běloruská porota dala dvanáct bodů Izraeli a ruská Ázerbájdžánu. Na Twitteru už se vtipkovalo, že pokud Rusko neuspěje, je potřeba uvést do bojové pohotovosti všechny evropské armády.

Pro Česko z aktuálních výsledků přichází ponaučení, že loňský úspěch u mas dodal lepší výsledek než ocenění porot. Jestli to znamená, že se máme nadále věnovat euroviznímu elektropopu, toť otázka. Štěstí a přízeň volitelů se nakonec přiklonily k nizozemskému zpěvákovi jménem Duncan Laurence, který soutěžil s klavírní baladou Arcade. Připojil se tak spíše k vítězům, jakým byl předloni Portugalec Salvador Sobral, než loni zpěvačka Netta a v minulosti Conchita Wurst, kteří zaujali především svou ostentativní jinakostí.

Laurence sám na konci přenosu výhru komentoval: „Ta cena říká jednu věc – především hudba!“ Kéž by to tak bylo.