Vybral jste si ji proto, že v porovnání s Dvořákem, Janáčkem i Sukem se hudba Martinů ve světě přece jen tolik nehraje?
Před patnácti lety jsem natočil všechny symfonie Martinů s Bamberskými symfoniky, a protože v Praze nyní probíhá festival Bohuslava Martinů, byl jsem požádán, abych udělal večer věnovaný tomuto skladateli. Musím říci, že jsem coby cizinec přišel s nadšením, že budeme hrát toho nádherného Martinů - ale pak jsem nabyl dojmu, že filharmonici, jelikož hrají českou hudbu neustále, by možná raději hráli něco jiného. To znám i z Estonska: když tam mají hudebníci hrát národní hudbu, povzdechnou si, proč jen máme pořád hrát ty estonské skladatele?
A co americké orchestry, u nichž soustavně hostujete? Také se jim nechce hrát Coplanda?
Oni vlastně Coplanda a další americké autory dvacátého století příliš nehrají, alespoň v porovnání s hlavními pilíři evropské hudby. Manažeři totiž chtějí především prodat lístky. A pak, Amerika musí mít vždycky to nejlepší pro sebe, takže americké orchestry povolávají do svého čele proslavené evropské dirigenty, a ti pak přirozeně uvádějí hlavně hudbu své domoviny. V Detroitu, kde působím jako hudební ředitel, se proto snažím prosazovat i soudobé americké skladatele.
Z někdejšího Sovětského svazu jste do Ameriky emigroval roku 1980. Jak dnes vzpomínáte na léta před odchodem?
Estonsko navždy zůstane mou vlastí. Tam jsem se poprvé začal seznamovat s kulturou. Hudební tradice v Estonsku je veliká, například každých pět let se u nás koná festival sborového zpěvu, kdy se doslova celá země schází a zpívá pod širým nebem. Jsou to desetitisícové sbory a další desetitisíce lidí sedí v hledišti! Také si pamatuji, že když mi bylo devět, koupil jsem si první album, které nevydala Melodija, nýbrž cizí firma - Supraphon. Krásně vonělo a byla na něm Mahlerova Čtvrtá symfonie s Českou filharmonií a Karlem Šejnou.
V Estonsku jste byl i šéfem opery. Je pravda, že vaším oblíbeným kusem je Prodaná nevěsta?
Ovšem! Můj starší bratr, rovněž dirigent, byl šéfem opery přede mnou a v době, kdy studoval Prodanou nevěstou, hrál jsem v orchestru na bicí. Dodnes umím celou Prodanou nevěstu zpaměti v estonštině. Opeře se věnuji stále, i když v porovnání se symfonickou hudbou ne tak často. Příští rok bych měl v pařížské opeře Bastille dirigovat Carmen a v San Francisku Carskou nevěstu od Rimského-Korsakova.
Oba vaši synové rovněž dirigují, staršího Paava jsme viděli i v Praze. Jste přísným otcem a kritikem?
Ne, ne, spolupracujeme a střídáme se, když je zapotřebí. Třeba nedávno jsme strávili příjemný čas s Filadelfskou filharmonií. Paavo ji dirigoval jeden týden v newyorské Carnegii Hall, druhý týden s ní měl koncerty ve Filadelfii, třetí týden měl dirigovat mladší Christian, ale nemohl, a já za něj zaskočil. Takže jak vidíte, jsme dobrý tým.
Před patnácti lety jsem natočil všechny symfonie Martinů s Bamberskými symfoniky, a protože v Praze nyní probíhá festival Bohuslava Martinů, byl jsem požádán, abych udělal večer věnovaný tomuto skladateli. Musím říci, že jsem coby cizinec přišel s nadšením, že budeme hrát toho nádherného Martinů - ale pak jsem nabyl dojmu, že filharmonici, jelikož hrají českou hudbu neustále, by možná raději hráli něco jiného. To znám i z Estonska: když tam mají hudebníci hrát národní hudbu, povzdechnou si, proč jen máme pořád hrát ty estonské skladatele?
A co americké orchestry, u nichž soustavně hostujete? Také se jim nechce hrát Coplanda?
Oni vlastně Coplanda a další americké autory dvacátého století příliš nehrají, alespoň v porovnání s hlavními pilíři evropské hudby. Manažeři totiž chtějí především prodat lístky. A pak, Amerika musí mít vždycky to nejlepší pro sebe, takže americké orchestry povolávají do svého čele proslavené evropské dirigenty, a ti pak přirozeně uvádějí hlavně hudbu své domoviny. V Detroitu, kde působím jako hudební ředitel, se proto snažím prosazovat i soudobé americké skladatele.
Z někdejšího Sovětského svazu jste do Ameriky emigroval roku 1980. Jak dnes vzpomínáte na léta před odchodem?
Estonsko navždy zůstane mou vlastí. Tam jsem se poprvé začal seznamovat s kulturou. Hudební tradice v Estonsku je veliká, například každých pět let se u nás koná festival sborového zpěvu, kdy se doslova celá země schází a zpívá pod širým nebem. Jsou to desetitisícové sbory a další desetitisíce lidí sedí v hledišti! Také si pamatuji, že když mi bylo devět, koupil jsem si první album, které nevydala Melodija, nýbrž cizí firma - Supraphon. Krásně vonělo a byla na něm Mahlerova Čtvrtá symfonie s Českou filharmonií a Karlem Šejnou.
V Estonsku jste byl i šéfem opery. Je pravda, že vaším oblíbeným kusem je Prodaná nevěsta?
Ovšem! Můj starší bratr, rovněž dirigent, byl šéfem opery přede mnou a v době, kdy studoval Prodanou nevěstou, hrál jsem v orchestru na bicí. Dodnes umím celou Prodanou nevěstu zpaměti v estonštině. Opeře se věnuji stále, i když v porovnání se symfonickou hudbou ne tak často. Příští rok bych měl v pařížské opeře Bastille dirigovat Carmen a v San Francisku Carskou nevěstu od Rimského-Korsakova.
Oba vaši synové rovněž dirigují, staršího Paava jsme viděli i v Praze. Jste přísným otcem a kritikem?
Ne, ne, spolupracujeme a střídáme se, když je zapotřebí. Třeba nedávno jsme strávili příjemný čas s Filadelfskou filharmonií. Paavo ji dirigoval jeden týden v newyorské Carnegii Hall, druhý týden s ní měl koncerty ve Filadelfii, třetí týden měl dirigovat mladší Christian, ale nemohl, a já za něj zaskočil. Takže jak vidíte, jsme dobrý tým.
