A zdá se, jako kdyby tu bard rockové periferie bilancoval svou více než pětadvacetiletou kariéru.
Ti, které kdysi dávno Waits okouzlil, když londonovsky bolestně hledal noty coby soundtrack k povídkám Bukowského a když sám sebe po právu pasoval na jediného žijícího hrdinu z Brechtovy a Weilovy Žebrácké opery; ti všichni, kteří v sedmdesátých letech milovali jeho barové šansony a balady opilého klavíru ze ztemnělých okrajů žití jen s delikátním přispěním v podstatě jazzového komba, přijdou si zde po letech na své.
Stejně si nové písničky prožijí ti, kterým po vydání alba Swordfishtrombones (1983) učarovala Waitsova posedlost po experimentu, kdy po beefheartovsku drtil tradiční struktury písní a z jejich prachu skládal nové podivuhodné tvary, někdy až na hranici srozumitelnosti.
Obě polohy se na albu Mule Variations prolínají, střetávají a provokativně si odporují. Ačkoli Tom Waits tvrdí, že nové písničky složil hlavně proto, že ty staré ho už nudily, pravděpodobnější bude, že chtěl zhmotnit touhu přináležející jeho věku, ono dylanovské "přinést to všechno domů". Společně s ženou prý chtěli natočit něco "surreálného a zároveň rurálního", tak aby album "obsahovalo prvky něčeho obecně známého, něčeho dobře a po léta zažitého, ale aby zde také proznívaly okamžiky, které posluchače znejistí a jaksi dezorientují". Hudbu na Mule Variations proto opřívlastkovali - surrurální.
Tom Waits je tady víc než kdy jindy pozorným žákem legendárního bluesmana Roberta Johnsona (právě jeho story inspirovala titulní skladbu) či Leadbellyho, stále úporněji vychází z tzv.
lo-fi zvuku, který přináší každodenní kakofonii okolního světa a disharmonie života; jimi koloruje příběhy, které prožil, někde zaslechl nebo mu jen před léty utkvěly v podvědomí. A přece v jeho projevu slyšíme cosi tak archetypálně romantického, hrdinného a velmi přesvědčivého, že je nakonec jedno, hraje-li k tomu Waits na hřeben nebo znějí-li naprogramované klávesy.
Ti, které kdysi dávno Waits okouzlil, když londonovsky bolestně hledal noty coby soundtrack k povídkám Bukowského a když sám sebe po právu pasoval na jediného žijícího hrdinu z Brechtovy a Weilovy Žebrácké opery; ti všichni, kteří v sedmdesátých letech milovali jeho barové šansony a balady opilého klavíru ze ztemnělých okrajů žití jen s delikátním přispěním v podstatě jazzového komba, přijdou si zde po letech na své.
Stejně si nové písničky prožijí ti, kterým po vydání alba Swordfishtrombones (1983) učarovala Waitsova posedlost po experimentu, kdy po beefheartovsku drtil tradiční struktury písní a z jejich prachu skládal nové podivuhodné tvary, někdy až na hranici srozumitelnosti.
Obě polohy se na albu Mule Variations prolínají, střetávají a provokativně si odporují. Ačkoli Tom Waits tvrdí, že nové písničky složil hlavně proto, že ty staré ho už nudily, pravděpodobnější bude, že chtěl zhmotnit touhu přináležející jeho věku, ono dylanovské "přinést to všechno domů". Společně s ženou prý chtěli natočit něco "surreálného a zároveň rurálního", tak aby album "obsahovalo prvky něčeho obecně známého, něčeho dobře a po léta zažitého, ale aby zde také proznívaly okamžiky, které posluchače znejistí a jaksi dezorientují". Hudbu na Mule Variations proto opřívlastkovali - surrurální.
Tom Waits je tady víc než kdy jindy pozorným žákem legendárního bluesmana Roberta Johnsona (právě jeho story inspirovala titulní skladbu) či Leadbellyho, stále úporněji vychází z tzv.
lo-fi zvuku, který přináší každodenní kakofonii okolního světa a disharmonie života; jimi koloruje příběhy, které prožil, někde zaslechl nebo mu jen před léty utkvěly v podvědomí. A přece v jeho projevu slyšíme cosi tak archetypálně romantického, hrdinného a velmi přesvědčivého, že je nakonec jedno, hraje-li k tomu Waits na hřeben nebo znějí-li naprogramované klávesy.
|
Tom Waits: Mule Variations |
|
CD, 71 minut |
|
Epitaph/Maximum Underground |
