RECENZE: McFerrin s Coreou zhudebnili jména brněnských dětí

Středečním koncertem dua Bobby McFerrin & Chick Corea v hale Vodova, zaplněné čtyřmi tisíci diváky, skončil a vyvrcholil JazzFestBrno 2015. Doposud patrně nejlépe obsazený ročník této ambiciózní akce.

Corea a McFerrin jsou samozřejmě tak silná jména hudební scény, nejen jazzu, že by obstála bez problémů sama za sebe, jak se ostatně v minulých letech i v Brně potvrdilo. Jejich součet, či násobek, ovšem připravil zážitek, kterému jinak dost devalvovaná „instituce“ závěrečných standing ovation poprávu náležela.

Bobby McFerrin & Chick Corea

90 %

JazzFestBrno 2015

Brno, hala Vodova, 17. června 2015

Už předem se hovořilo o naprostém propojení obou protagonistů, a koncert potvrdil, že tomu skutečně tak je. Nejde ale jen o to, že na sebe tihle dva výsostní hudebníci umějí spontánně reagovat. Samozřejmě, že neponechávají nic náhodě, jejich vokálně-klavírní dobrodružství neprobíhá v temném lese, nýbrž na cestách, vyšlápnutých danými motivy jazzových standardů.

Mnohé z těch, které společně hrají, mají vlastně oba v repertoáru i jiných svých projektů. Například Coreovu Spain, mimo to, že ji autor hraje ve všemožných sestavách, má McFerrin na svém setlistu už od 80. let a zpíval ji například už při svém prvním koncertě v tehdejším Československu, v roce 1986 v Bratislavě.

Stejně tak třeba Autumn Leaves, při které se k údivu (a následné fascinované pochvale) McFerrina a Corey zničehožnic zvedl v publiku vlasatý český muzikant Michal Žáček, přišel pod pódium a „dal“ procítěné a efektní sólo na flétnu, zpívá McFerrin s kdekým, a Monkovu Blue Monk zase má v oblibě Corea a je například součástí repertoáru jeho dua s vibrafonistou Garym Burtonem, jak víme od jejich koncertu v roce 2011.

Bobby McFerrin

Paradoxně to, co publikum vždycky nejvíce oceňuje, jsou různé vtípky. Rozezpívávání publika, na kterém se tentokrát snad víc než McFerrin podílel kupodivu Corea, a pak momentální nápady a improvizace, v nichž zase dominoval McFerrin. Je to možná už trochu okoukané, ale upřímně, pobaví to vlastně vždycky.

Jako když se zpěvák tentokrát zeptal dětí, sedících mezi pár desítkami diváků, kteří si koupili vstupenky na pódium, jak se jmenují, a na jména zaimprovizoval „písničku“: Alice v něm vyvolala lyrickou náladu, jméno Dan pojal jako rytmickou slabiku. A pointa: jméno Danova tatínka Vladimíra rozezvučel halou tak, že by zahnal i kolonu nacistických obrněnců.

Chick Corea

Nepočítáme-li pozvolný nástup, který možná mohla mít na svědomí McFerrinova lehká indispozice, možná delší doba „rozehřátí se“ dua, a nad tím lze vzhledem k rychlému nasazení nejvyšší provozní teploty zamhouřit oko, McFerrin & Corea přivezli do Brna vrcholnou ukázku spontánního muzikantství, postaveného na základech zkušenosti, znalosti, řemeslného mistrovství. Jistě, dalo se to očekávat. Ale i jasné očekávání je vždycky dobré si potvrdit.