Chci být babičkou, tvrdí Sinéad O´Connor

Je to třináct let. Skoro holohlavá O´Connor tehdy rozbořila představy o ženských hvězdách. I dnes vypadá, jako by se právě vrátila z polepšovny a ve velké luxusní klubovce dublinského hotelu Westbury působí její drobná postava nepatřičně. A to mezitím přijala druhé jméno - Matka Berbardette Maria, stala se knězem rastafariánské křesťanské odnože a na hrudi ledabyle zakryté rozhalenou kostkovanou košilí nosí dva těžké kříže a rastafariánský amulet.

Roky mezi posledními alby byly dost bouřlivé, že?
Těch šest roků nebylo bouřlivých. Pokud nějaké byly, jak říkáte, bouřlivé, pak to nejspíš některé z těch předchozích. (smích)

Ale nedávno jste v rozhovoru tvrdila, že album Faith And Courage pro vás bylo "trying-not-to-die album", pokusem o přežití.
Ne ne, to je nedorozumění. Řekla jsem, že těžké období jsem prožívala, když jsem šla do studia, ale písničky o tom nejsou, protože jsem je napsala už předtím. Pokusem o přežití bylo spíš samo natáčení.

Často se tvrdí, že duševní trýzeň je skvělým zdrojem vrcholného umění. Myslíte si, že jste schopna dělat lepší věci, když se trápíte?
Podle mě je pitomost, že člověk musí trpět, aby se stal dobrým umělcem. Z vlastní zkušenosti vím, že opak je pravdou.

Když jste kdysi začínala, byla jste zblázněná do hip-hopu. Na poslední desce je ale slyšet spíš vliv keltské hudby a reggae. Změnil se váš hudební vkus?
Do hip-hopu jsem zblázněná pořád, v poslední době mám strašně ráda Mary J. Bligeovou. Ale ještě víc mě bere rhythm´n´blues. A pokud jde o reggae - myslím to původní reggae -, to jsem měla ráda vždycky, i když to nebylo na mých předchozích deskách slyšet. Už dlouho jsem chtěla spojit rasta-zvuk s irskou lidovou muzikou.

Jak jste se dostala k rastafarianismu?
Když mi bylo sedmnáct, odešla jsem z Dublinu a dalších třináct let až do loňska žila v Londýně. Tam jsem mezi prvními potkala rastafariány. Navíc můj manažer byl obrovský fanda reggae a pouštěl mi spoustu desek s touhle muzikou, které jsem předtím vůbec neznala. Jejich texty byly mojí biblí. Díky němu jsem se seznámila s dalšími rastamany. Byli ohromně inspirativní. Zjistila jsem, že rastafarianismus se podobá judaismu a hinduismu v magickém pojímání Boží přítomnosti. Rastafarianismus je forma křesťanství, a když jsem se stala knězem, byl to pro mě ten největší čin, jaký může opravdový rastafarián vykonat. Myslím, že není správné ukazovat na církev prstem a říkat "Tohle je pro rastafariány ďábel, pro ně je Vatikán ztělesněním všeho zla." Já říkám: "Když si myslíš, že to umíš líp, tak běž a udělej to." Opravdový rastafarián šíří lásku, ne nenávist. Opravdový rastafarián je přítel, který podá pomocnou ruku.

Nenabízíte dnes svým posluchačům něco jiného, než co sami očekávají? Nechtějí vás mít stále spíše za onu nasupenou arogantní potvoru z dřívějších let?
Nemyslím, že jsem byla nasupená arogantní potvora. Řekla bych, že jsem byla velmi milá mladá dáma, která z pochopitelných důvodů pociťovala vztek nad tím, že musela vyrůstat v tak děsivých poměrech. Nikdy jsem na nikoho nevztáhla ruku, nikdy jsem ve svých písních nevyzývala k násilí, jak to dnes mnozí dělají. Myslím, že mezi tím, co posluchači ode mě očekávají a co jim dávám, není žádný rozpor. Oni stárnou se mnou. Když mi vyšlo první album, bylo mi dvacet a ve dvaadvaceti jsem možná byla bestie. V tomhle věku je přirozené, že vás štve spousta věcí. Ale člověk se s věkem zklidňuje a mně je teď třiatřicet. A ještě něco: hněv je první krok k odvaze. Kdyby Václav Havel nebyl naštvaný, neměli byste dnes Českou republiku. On je vlastně také mým velkým fanouškem!

Setkala jste se s ním někdy?
Ano. Zazpívala jsem mu, když byl v Irsku na státní návštěvě jako host naší prezidentky. Říkal, že neodejde, dokud nedám ještě jednu. Moc mi to polichotilo, ale nejšťastnější byl otec mé dcery. Toho jsem vzala s sebou, protože Václava Havla velice obdivuje. Speciálně pro vašeho prezidenta jsem vybrala krásnou píseň, kterou napsal irský autor a můj kamarád Nick Kelly. Jmenuje se Republika a pojednává právě o zrodu republiky v rozmluvě otce se synem. Prezidentu Havlovi se moc líbila.

Jaké vzpomínky máte na Prahu?
První, co se mi vybaví, je takové krásné černé vajíčko se zlatě vyvedenou Černou Madonou s jezulátkem, které jsme koupili na stánku v Praze společně s otcem mé dcery. Mám ho doma vystavené na toaletním stolku. Vajíčko představuje děťátko v mém břiše - moji dceru, kterou jsme v Praze počali. Ale v Praze jsme si taky dali výbornou marijánku. (smích)

Dá se vůbec skloubit poslání kněze a zpěvačky pop-music?
Proč ne? Pro mě je takový Van Morrison knězem. Stejně tak Bob Marley. Stejně tak Bob Dylan. Rapper Mace - nejsem si jista, jestli to byl on, nebo rapper Nas - dokonce zanechal muziky a stal se knězem. Nebo Cat Stevens. Nebo Al Green. Nebo Aretha Franklinová. Je nás takových zkrátka víc. Ale jedno chci říci: nepovažuju se za hvězdu popu. Neorientuju se na singly, ale na alba, takže nejsem žádná pop star.

Na vašem novém albu je píseň The Lamb´s Book Of Life, ve které říkáte "Slovy nelze vyjádřit, jak je mi líto, pokud jsem někomu ublížila". Nedávno jste ovšem prohlásila, že se neomlouváte za nic z toho, co jste udělala, ale omlouváte se za to, jestli jste tím někoho zranila. Znamená to snad, že jste si nebyla vědoma následků svých činů?
Nejlepší bude, když to vysvětlím na příkladu. Řekněme, že máte rodinu a někdo z rodičů sexuálně zneužívá jedno z dětí. Starší sourozenec se rozhodne, že to oznámí na policii. Ví, že dělá správnou věc, ale ví také, že způsobí bolest své rodině. Myslím, že tenhle příklad docela dobře vystihuje to, jak jsem jednala a co jsem říkala.

V otevřeném dopise jste se omluvila papeži za to, že jste kdysi v televizi roztrhala jeho fotku...
Ne, já se nikdy neomluvila za to, že jsem roztrhala jeho fotku, ale za to, že jsem revolucionářka. Vlastně jsem to tak neřekla. Napsala jsem, že jsem revolucionářka a v tomto smyslu že prosím o odpuštění. Já budu vždycky revolucionářka - tak jako byl revolucionářem Ježíš. Za to, že jsem roztrhala papežovu fotku, jsem se nikdy neomluvila a nikdy to neudělám.

Papež váš dopis nechal bez odpovědi, chtěla byste se s ním setkat?
(Váhavě) Ráda bych se s ním setkala, ale mimo Vatikán. Jako rastafariánka bych na vatikánskou půdu nikdy nevkročila. Raději bych se s ním setkala ve svém vlastním domě.

Myslíte si, že vás vysvěcení na kněze změnilo?
Ano, nesmírně.

Jak?
Naplňuje mě to klidem, pocitem zakotvenosti, pocitem duchovního spojení - to jsem cítila vždycky, ale teď je to mnohem intenzivnější - a vědomím cíle.

Říkáte, že zpívání a kněžství jsou pro vás neoddělitelné. Přesto, dokážete si představit, že byste se zpívání vzdala, abyste se mohla plně věnovat povolání duchovního?
Ne. Bůh ode mě žádá, abych byla nejen knězem, ale i zpěvačkou. Zpívání bych se nikdy nedokázala vzdát. Zpěvák musí zpívat, jinak by se zbláznil. Až budu na zpívání stará, řekněme v padesáti nebo šedesáti, myslím, že se pak budu víc věnovat kněžskému povolání. Ale teď si to nedovedu představit. Ta dvě povolání jsou  pro mě spojena v jediném.

Vy jste ovšem nejen zpěvačka, katolická duchovní a rastafariánka, ale prý působíte i jako okultní médium. Jak to jde s náboženstvím dohromady?
Vždyť přece i kněz působí jako médium, které prostřednictvím hostie vyvolává ducha Ježíše Krista. Přijmete-li hostii, přijímáte do svého těla Kristova ducha. Nevím, proč to někdo tak těžko chápe. Ale tahle schopnost není dána jen vyvoleným, médiem může být opravdu každý.

Zkusila jste už navázat kontakt s duchem zemřelého člověka?
Ó ano, ano.

A jak to fungovalo?
Báječně.

Změnily všechny tyhle zkušenosti váš vztah k penězům?
Od té doby, co jsem knězem, pro mě peníze strašně získaly na důležitosti. Uvědomuju si totiž, že čím víc peněz vydělám, tím víc jich můžu dát potřebným. Dřív to tak nebylo a měla jsem velké štěstí, že jsem je tak snadno vydělávala. Teď, když mi je třiatřicet a jsem knězem, ale potřebuju spoustu zasraných prachů!

Což mi připomíná, že po vysvěcení jste si dala závazek vypustit ze svého slovníku silná slova, ale moc se vám to nedaří, že?
Jo. Pocházím z Dublinu, kde všechny ženské hrozně klejou. Jsme v tom ještě horší než mužští. My klejeme dokonce i mezi slabikami, říkáme třeba fan- *******-tastický nebo ab-*******-surdní. Kleju, kudy chodím.

Myslíte, že to Bohu nevadí?
Myslím, že vů-*******-bec ne.

Mluvíme spolu v den patnáctého výročí největší rockové benefice Live Aid. Jak se díváte na charitativní akce popových hvězd?
Oceňuju to, je to samozřejmě důležité. Ale myslím, že mnohem víc dělají obyčejní lidé, kteří nemají moc peněz, a stejně je dávají - to je mnohem záslužnější než to, co děláme my bohatí. Nám nedělá potíže dávat velké peníze. Kdyby ale došlo na věc, nevím, kdo z nás by dal poslední pětník tak jako nějaká neznámá paní. To, že děláme nějakou charitu, vůbec nic neznamená, protože zůstáváme stejně hrabiví.

Uvažujete o tom, že byste jednou koupila kostel, a až na to budete - jak jste sama řekla - připravena, začala sama vykonávat náboženské obřady? Kdy si myslíte, že na to budete připravena?
Velmi dobře si uvědomuju, že jsem známá osoba a musím být velice opatrná. Kdybych veřejně vykonávala náboženské obřady - ať už by to byly mše, křtiny nebo pohřby -, velmi pravděpodobně by se z toho udělal mediální cirkus. Proto asi nebudu sloužit veřejné mše, dokud mi nebude takových čtyřicet nebo padesát, kdy už se snad z toho všeho vytratí ta kontroverze. Až do té doby budu vyvíjet náboženskou činnost soukromě - už teď sloužím soukromé mše a pracuju s jednotlivými lidmi.

Při vysvěcení na kněze jste přijala závazek celibátu, ale vydržela jste to jen tři měsíce, protože to prý nefunguje...
No, ono to funguje i nefunguje… Já žiju v celibátu, tedy většinou. (smích) Nemám stálého partnera, protože jsem se rozhodla neudržovat stálý vztah. Ale mám přátele, a když chci, můžu se s nimi pomilovat.

O rocku se říká, že v sedmdesátých létech byl heterosexuální, v osmdesátých homosexuální a v devadesátých bisexuální. Vy jste v posledním desetiletí prošla všemi stadii. Vyznáte se po tom všem líp ve své sexuální orientaci?
Jsem si teď jistá svou bisexualitou.

Před sedmi lety jste prohlásila: "Pokud si myslíte, že já jsem buřič, tak se pevně připásejte. Na cestě je totiž můj syn Jake Reynolds." Platí ta slova ještě dnes?
To jsem řekla, než se narodila moje dcera Roisin. (smích) Takže teď už mám takové dva. Ale vážně: oni nejsou žádní buřiči. Jsou velice talentovaní, což platí i o mém synovci Vincentovi. Víte, my pocházíme z rodiny zpěváků a herců a naše děti to podědily - Roisin je zpěvačka, Jake je rapper a Vincent zase herec. Všichni tři by to mohli dotáhnout hodně, hodně daleko. A když říkám, že z nich nebudou žádní buřiči, doufám, že jim k tomu dopomůžu i tím, že už budu mít s vlastním buřičstvím dost zkušeností!

Vyhrála jste sice dceru a odstěhovala se kvůli ní do Dublinu, ale váš syn zůstal v Londýně. Jak to snášíte?
Je to těžké. Musela jsem se přestěhovat sem, protože otec mé dcery by v Londýně nesehnal zaměstnání. Roisin tráví půlku času se mnou a půlku s otcem. Můj syn ale nechtěl do Dublinu jít a to je problém, protože nemůžu být současně na dvou místech. Ale celkově jsem teď mnohem šťastnější. Kdyby totiž nedošlo k tomu hroznému soudnímu sporu, nikdy bych se nevrátila domů - a to je ta nejlepší věc, která se mi mohla přihodit. V Londýně jsem byla hodně nešťastná, cítila jsem se tam osamělá. Zato tady v Dublinu se teď mám skvěle!

A co byste přála svým dětem, aby se měly v životě skvěle?
Moře sebeúcty. A moře soucitu. A aby měly hodně dětí - chci totiž být babičkou!

Irská zpěvačka Sinéad O´Connorová na obalu svého nového CD Faith and Courage.

Irská zpěvačka Sinéad O´Connorová na obalu svého nového CD Faith and Courage.

Irská zpěvačka Sinéad O´Connorová.

Irská zpěvačka Sinéad O´Connorová na obalu svého nového CD Faith and Courage.

Sinéad O´Connorová.