Bonsai (obal)
Písně, která nemohla uniknout nikomu, kdo byť okrajově v 80. letech sledoval folkovou scénu. Začíná jí i archivní dvojalbum Bonsai – Historka, jež nese podtitul Nahrávky z let 1982–1988. Právě je vydalo nakladatelství Galén.
Bonsai se bohužel na rozdíl od jiných skupin, které se třeba jen příležitostně vracejí na scénu, už nemůže sejít, ani proto, aby své vysněné a v době existence nerealizované album v kompletní sestavě pokřtila.
V roce 1998 zemřel na srdeční selhání v pouhých sedmatřiceti letech František Stralczynský, téměř výhradní autor jejího repertoáru. Dva roky po něm byl zavražděn bývalým zaměstnancem své farmaceutické firmy kytarista a druhý hlavní duch kapely Tomáš Poláček, toho času vedoucí následnické, už rockové kapely Bílá nemoc.
Z klasické sestavy se tak z prvního a zřejmě zároveň posledního pořádného hudebního nosiče mohou radovat pouze zpěvák Zdeněk Hříbal, který dodnes vede Bílou nemoc, a zpěvačka Ája Suková, jež se od folku přes zastávky v Žentouru či Žlutém psu propracovala ke kariéře často využívané studiové vokalistky.
Hříbal je také autorem výběru čtyřiceti písniček, které se na dvojalbum vešly. Pocházejí jak z živých dobových nahrávek, tak z víceméně pokoutního studiového nahrávání. Na výběru se podílel i publicista Tomáš Hrubý, který je i autorem příběhu kapely vyprávěného v obsáhlém a bohatě fotograficky ilustrovaném bookletu.
Neměli štěstí
Nahrávky s promíchanými daty vzniku dávají plastický obraz toho, čím byla Bonsai výjimečná, i různých stadií jejího vývoje. Tedy „klasické“ základní sestavy i pozdější mírně reformované a k rockovým a popovým prvkům směřující podobě, na které se ve finále poté, co soubor opustila Suková, podílela jako frontmanka Eva Kulichová. Ta proslula roku 1986 jako představitelka hlavní role v kultovním „drogovém“ filmu Zdenka Zaorala Pavučina.
Kapela Bonsai vydala za dobu své existence jediný singl. Byla přitom úspěšná na oficiální folkové scéně, dvakrát, v letech 1983 a 1984, vyhrála Portu. Nebyla konfliktní, vystupovala po studentských klubech, hrála sofistikovanou hudbu postavenou na dvou chytře postavených partech akustických kytar Poláčka a Stralczynského.
Přestože Stralczynského texty jsou z velké části pocitově potemnělé a popisují atmosféru doby, v níž vznikaly, rozhodně nejde o žádné protestsongy. Byť, jak dokládá Hrubý v bookletu, se i Bonsai setkávala s cenzurními zásahy. Ale ty byly všudypřítomné.
Doba nebyla nakloněna jakékoli tvorbě a vyšlo-li v 80. letech zajímavé album, byla to spíš souhra náhod, velká dávka štěstí anebo umanutost některých prvních českých producentů v západním slova smyslu. Někdo takový kapele chyběl. Naštěstí je tu aspoň dnes záslužná archivní péče vydavatelství Galén.
