Letos se roztrhl pytel s více či méně raritními nahrávkami, povětšinou živě pořízenými a buď dříve vůbec neznámými, nebo aspoň extrémně obtížně dostupnými. Druhý případ se týká i desky nazvané Bob Dylan Live 1962–1966 s podtitulem Rare Performances from the Copyright Collections.
Na dvou CD (a samozřejmě také v digitální distribuci) se tu představují živé nahrávky od chvíle, kdy Dylan vydal své první album, až po období, kdy se z čistě akustického folkaře k nelibosti mnohých posunul k elektrifikované hudbě. To dokládá i raná verze skladby It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry v té podobě, jak ji Dylan s kapelou hrál na památném ročníku Newport Folk Festivalu v roce 1965. Server Super Deluxe Edition zaměřující se na podobná vydání píše, že nahrávka „osvětluje některé výkony, které byly zpočátku přehlížené, a většinu těchto nahrávek je dnes téměř nemožné sehnat“.
Původně měla celá tato kompilace vyjít jenom v Japonsku, kde se obecně vychází fanouškům velmi vstříc a nemálo i řadových desek obsahuje bonusy, které se objeví pouze na albech vydaných v ostrovním císařství. Pod hlavičkou legendárních Columbia Records (dnes v majetku Sony) však bude nahrávka nakonec k dispozici celosvětově.
Duet s Baezovou
Dramaturgie kompilace je přísně chronologická. První disk začíná skladbou Blowin’ In The Wind odehranou v klubu v newyorské West Village v dubnu 1962. Dále si můžou fanoušci poslechnout, jak Dylan zněl na svých průlomových koncertech v newyorských Town Hall a Carnegie Hall v průběhu roku 1963, a to v písních jako John Brown nebo Don’t Think Twice, It’s All Right.
Zní tu i duet s Joan Baezovou When The Ship Comes In, který zpívali při lidskoprávní manifestaci dnes známé jako Pochod na Washington. Ano, tam Martin Luther King pronesl své slavné: „I Have a Dream...“
S rokem 1964 ustupují hodně šumící nahrávky. Dylan hraje v londýnské Royal Festival Hall songy jako The Times They Are A-Changin’ nebo Mr. Tambourine Man, k jejíž surovosti a autentičnosti ovšem přispívá i jeho ne úplně dobře naladěná kytara.
Na druhém disku se postupně objevují i písně s elektrifikovanou kapelou včetně těch, které následně šokovaly publikum zmíněného festivalu v Newportu. Zde stojí za zmínku, že na elektrickou kytaru s Dylanem hrál Michael Bloomfield, který přispěl i na přelomové album Highway 61 Revisited a je neprávem trochu opomíjený. Na dalších nahrávkách figuruje zase Kanaďan Robbie Robertson, který si zahrál i s Muddym Watersem či Erikem Claptonem.
Kompilaci završuje několik písní ze světového turné roku 1966. Po něm Dylan boural na motorce, koncertní závazky zrušil a na pódiích se objevoval jen sporadicky. Další skutečnou šňůru absolvoval až v roce 1974. Ale to už je jiný příběh.
K dvojalbu ještě poznámka. Sympatická je cenová politika vydavatelství. Na to, jakou má kompilace vysokou historickou hodnotu, se prodává v podstatě za hubičku. Nálož tří desítek písní a téměř dvou a půl hodiny muziky stojí ve světě kolem deseti dolarů. V českých iTunes lze kompletní vydání digitálně pořídit za 329 korun.
