RECENZE: Na bezpečně nebezpečné vyjížďce s Alice Cooperem

Co kdysi provokovalo, šokovalo a pobuřovalo, je dnes úhledně zaarchivovanou součástí rockového kánonu. Neznamená to ale, že bychom se u nové desky klasika a veterána Alice Coopera nemohli celkem slušně odvázat.

Průkopník teatrálního hororového rocku, temný kabaretiér, snovač nočních můr Alice Cooper se po dvou letech od předchozí desky Detroit Stories vytasil s dalším ze svých konceptuálních děl. Dvanáct nových písní (plus předělávka stařičké Magic Bus od The Who) na albu Road podle Cooperových slov pojednává o všem, co se může přihodit na cestách. Povedený obal, který evokuje atmosféru románů a povídek spisovatele Stephena Kinga, napovídá, že nejspíš nic příjemného, i když se Alice Cooper dušuje, že písničky obsahují i porci humoru.

Alice Cooper si za svou bohatou hudební kariéru vyzkoušel několik hudebních poloh. Přes glam rock, osmdesátkový pop metal a industriální přitvrzení v nulté dekádě se jakoby obloukem vrátil k hutnému, šťavnatému hard rocku, který je mu přece jenom nejblíž.

Road se ohlíží po jeho nejslavnějších nahrávkách, první dvě skladby I’m Alice a Welcome to the Show evokují atmosféru klasiky Welcome to the Nightmare z roku 1975, White Line Frankenstein, z níž hřmí kytara hostujícího Toma Morella z Rage Against The Machine, zase nejen názvem připomene hitovku Feed My Frankenstein z alba Hey Stoopid (1991). Mimochodem, na otevíráku I’m Alice se autorsky podílel kytarista Kee Marcello, bývalý člen švédských Europe. A v baladicky uvolněné a zpěvné Baby Please Don’t Go zní baskytara Rogera Glovera z Deep Purple.

Road

70 %

Alice Cooper

Road s Alice Cooperem natáčeli muzikanti z jeho současné koncertní kapely, díky čemuž zní album svěže a spontánně. Kytarové duo Ryan Roxie a Nita Strauss, baskytarista Chuck Garris nebo multiinstrumentalista Tommy Henriksen odvádějí skvělou práci a drží album nad vodou i ve chvílích, kdy samotné písničky postrádají silnější nápad a stojí hlavě na Cooperově stále velmi silném charismatu a okamžitě rozpoznatelnému hlasu. Což je třeba případ Go Away nebo The Big Goodbye, jejichž ústřední riffy už jsme slyšeli mnohokrát. A to nejen od Alice Coopera.

Na druhé straně tu jsou ale skladby jako hymnická Road Rats Forever, natlakovaná obří porcí energie a muzikantských fórků. Skvěle vystavěná, parádně odehraná. Rozhodně jeden z vrcholů alba. Skvělá je rovněž hypnotická 100 More Miles se znepokojivou náladou, přesně v duchu zmíněného výjevu na obalu.

Jako celek je Road potvrzením statu quo, totiž že Alice Cooper sice už těžko přijde s přelomovou nahrávkou, zároveň ale nehodlá své věrné odbýt nedodělkem. Nevezme vás na projížďku neznámým terénem v autě, které sice dokáže řezat zatáčky, ale nemůžete si být jisti, zda s ním v pořádku dorazíte do cíle. Posadí vás do pohodlného Coopera a projedete se s ním krajinou, kterou sice bezpečně znáte, ale zas a znovu se jí rádi pokocháte.