Název šestidílné dokumentární série odkazuje ke stylu, jakým páchal zločiny takzvaný zabiják z Golden State. Vrah a násilník, který má na svědomí padesát znásilnění a nejméně třináct vražd své oběti sledoval, studoval a maskovaný přepadával v domácnostech, odkud poté znovu „mizel do tmy“.
Spravedlnosti unikal desítky let, vyšetřovatelé byli bezmocní. V roce 2011 se o případu z televize náhodou dozvěděla tehdy čtyřicetiletá Michelle McNamara, v kruzích amatérských detektivů a bojovníků za spravedlnost známá blogerka a autorka stránky True Crime Diary.
Z poněkud nezvyklého koníčku se nebezpečně rychle stala obsese. Hon za jedním z nejzrůdnějších zločinců novodobých amerických dějin postupně pohlcoval Michellin život a manžela, malou dceru a nakonec i vlastní zdraví odsouval na vedlejší kolej.
A právě to se pro režisérku a dokumentaristku Liz Garbusovou, která letos navíc debutovala na poli hraného filmu dramatem Ztracené dívky, stalo vodítkem a klíčem k celé sérii.
Zmizím ve tmě se sice zakládá na stejnojmenné knize McNamarové o pátrání po zabijákovi, zároveň se však stejnou měrou opírá i o její osobní příběh. Spíše než dokument ve stylu oblíbeného netflixového Jak vyrobit vraha tak jde o příběh ženy, která se stala silně závislou na zločinu.
]V dokumentu o tom mluví její manžel, koproducent filmu a komik Watton Oswalt, mnozí přátelé, amatérští detektivové a konec konců i ona sama. (UPOZORNĚNÍ NA SPOILER) Ovšem jen na archivních záběrech. V roce 2016 totiž zemřela na předávkování předepsanými psychofarmaky.
Garbusová proto musela Michelle v dokumentu zhmotnit jinak. Dlouhé měsíce procházela její zvukové i video nahrávky, osobní komunikaci a poznámky, z čehož nakonec ve spojení s knižními voice-overy vznikla kombinace, ze které divák v úvodu jen těžko usoudí, že protagonistka dokumentu už nežije.
Někdo by mohl mluvit o manipulaci s divákem, Garbusová se však spíše držela chronologie příběhu a chtěla, aby šel divák s ním. A opravdu to přirozené noření se do vyprávění dává smysl, obzvlášť, když režisérka postupně pomocí výpovědí obětí odhaluje, jak vypadala spravedlnost v Kalifornii v 70. a 80. letech. V době, kdy „bylo znásilnění jen jedním z mnoha přestupků“ a noví sérioví násilníci i vrazi se objevovali nikoliv po letech, ale měsících.
Zdali tuto vypravěčskou kličku zvolila Garbusová záměrně, aby se vyhnula popularizaci dalšího zločince, můžeme jen odhadovat. Rozhodně se jí však povedlo do divákovy paměti zapsat spíše než zabijákovo jméno a tvář pohled na ženu, která se navzdory lásce ke svým bližním rozhodla pro nalezení pravdy zničit. A to se pak dají odpustit i chvilkové stereotypizace a nepatřičná dramatická stylizace.
