Tou znejistí bezradnějšího diváka, jenž se ptá sám sebe - vážně je to umění hodné Davida Lynche, nebo zastírací manévr? A nepoznám-li to, nejsem kulturní barbar schopný ocenit sotva Krtečka?
Přitom "nadžánrový" Vaterland sám moc neví, kam patří, ale dohání to ambicí oné "zvláštnosti", takže zmatená část publika si připadá méněcenná a ta domněle chápající coby vyšší živočišný druh.
Leč protínají-li světla aut noční cestu jako v Lost Highway, nemusí to být hned "druhý Lynch", nýbrž manýra vhodná i pro reklamu o bezpečnosti silničního provozu.
Vaterland se pouze kryje ušlechtilejším štítem, podle režiséra vypovídá o jeho vlastním pocitu "z dnešní chaotické doby". - více zde
Bohužel tak činí často pomocí nazdobených tezí. Dlouhý úvod v duchu příručky Kdo je kdo představí členy šlechtického rodu, kteří se vracejí na panství po léta střežené správcem a jeho synem.
Drahé vozy a noblesa se s protipólem zašlé "krajiny nikoho" utkají v letně ospalém a obřadně strnulém tempu. Nejdramatičtěji se chovají mouchy, snad ohlašují krev, snad mršiny, možná nudu. Stylizace, jíž se jinak český film bojí, tady naopak účelově bytní.
Bezdůvodný vypravěč praví: "Vypadá to strašně, řekl Max. A Wilmer odpověděl: To víte." Módní berličkou, za niž by se už mělo střílet, se opět stává kamera v rukou hrdinů, neřkuli "archivní" záběry z lovu tajemných kostrounů, jehož tradici povýšení rekové pošetile obnoví.
Kéž by Vaterland vznikl jen pro hravost! Nechybí mu totiž vtip v souboji decentních tváří se starosvětskými rituály a smyšlenými slovíčky, i když představy o šroubované mluvě šlechty dostanou zejména od hereček na frak příchutí nechtěné cimrmanovštiny.
"Vždy všemu nemusíš rozumět, když máš roli, tak ji hraješ," zazní ve filmu - a totéž platí o Vaterlandu. Film chladně bizarní jak panoptikum voskových figurín oddaluje záhadu, jež je od počátku odtažitou a jejíž řešení přestává člověka zajímat, přestože kostrouni připomínající šupinatějšího Gluma z Pána prstenů se docela povedli. Záběr na knížku o surrealismu sice styl vysvětlí, ale neobhájí.
Vaterland je prostě přehlcen formou i vzkazy lidstvu, k čemuž smíchá satiru a sci-fi, náznak thrilleru erotického i krvavého i kus revolučního podobenství.
Každý z žánrů se upatlá od jiného, jako když se obaly potravin v nákupní tašce protrhnou. Zajímavé na pohled, ale k jídlu to neláká.
