Dva herci bodovali za Staříky, dvě herečky a scenárista za Vlastníky, s hudbou uspěla pohádka Hodinářův učeň – ale jinak udílení cen České filmové a televizní akademie plně ovládlo Nabarvené ptáče. „Ještě pořád jsem to v sobě nezpracoval,“ přiznal po ceremoniálu vítěz Václav Marhoul.
Fotogalerie |
Část kolegů vám říkala kovboj a nebrala vás moc vážně, jiní vás vinili ze zkázy tradičního Barrandova. Chápete tedy triumf Nabarveného ptáčete jako satisfakci – vše odpuštěno?
Takhle jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Pokud cítím zadostiučinění, pak za herce a za členy štábu, kvůli nim jsem chtěl, aby film uspěl, ale kvůli vlastní satisfakci ne. Proto přece netvoříme.
Nicméně dosud ve vás viděli víc producenta, kdežto cenou za režii vás přizvali mezi umělce.
Věřte nebo ne, ani taková myšlenka mě ještě nenapadla. Já jsem byl tak dojatý, že si pořád nedokážu uvědomit, co se vlastně stalo. Já jsem to vážně nečekal, říká se přece, že doma není nikdo prorokem.
Co se bude dít s Nabarveným ptáčetem dál?
Je teprve v polovině letu. Brzy odstartuje namátkou v Belgii, ve Velké Británii nebo v Irsku, příští měsíc ve Spojených státech, v Kanadě či Austrálii – a zdůrazňuji, že všude jde o nasazení do kin, což se snad od dob Kolji žádnému českému filmu nepodařilo. Navíc i doma překročilo Nabarvené ptáče sto tisíc diváků, zatímco já jsem odhadoval nanejvýš patnáct tisíc.
Už proti vaší volbě látky se ozývaly protesty z Polska, odkud autor předlohy Jerzy Kosiński pochází. Změnilo se něco?
I na tamních festivalech se našemu filmu tleská a sbírá ceny, ale nenašel se tam distributor, který by měl dost odvahy, aby ho uvedl do polských kin.
Pomohlo vám na mezinárodní scéně, že se Nabarvené ptáče octlo v oscarovém výběru deseti nejlepších cizojazyčných filmů?
Určitě, díky tomu mne zastupuje prestižní agentura, která mi nabízí práci v cizině, už jsem dostal tři scénáře. Prvním byl western, což by mne bavilo, ale scénář nebyl dobrý, a třetí jsem už ani nečetl.
Pročpak ne?
Protože mě uchvátil ten druhý. Napsal jej Tom O’Connor, podle jehož textů vznikl Zabiják & bodyguard se Samuelem L. Jacksonem nebo Ironbark s Benedictem Cumberbatchem, a vypráví příběh amerického senátora Josepha McCarthyho. Jednak mě zajímá téma manipulace, lži a strachu, jednak se tu rýsuje naděje, že by americký producent přizval k mému prvnímu filmu natočenému v angličtině i kameramana Vladimíra Smutného.
Ve středu jde do českých kin celovečerní dokument 11 barev ptáčete, jakási kronika vzniku vašeho projektu. Vznikl jako poděkování štábu, nebo má i jiný účel?
To není můj film, natočil ho Vojtěch Kopecký, takže mohu jenom říci, že mně osobně se moc líbí, ale já logicky nejsem objektivní.
Ptám se proto, že i z dokumentu čiší, jak jste nic neponechali náhodě, při práci na Nabarveném ptáčeti ani na kronice o něm.
To je pravda, bylo od začátku jasné, že natáčením hraného filmu strávíme půldruhého roku, takže si dokument vyžádá víc než obvyklý patnáctiminutový film o filmu.
Nicméně sám v dokumentu často vystupujete, neubíralo vám to čas a soustředění?
Právě naopak. Popravdě se přiznám, že jsem to dělal rád, protože jsem si alespoň oddechl, kdykoli jsem mohl na chvilku poodejít od svých vlastních věcí.
