Loni bylo udílení výročních cen České filmové a televizní akademie jednou z posledních velkých společenských akcí před zavedením protiepidemických opatření. „Bez diváků mi hrozí syndrom ‚vtipného moderátora‘, který se směje jen svým pokusům o žert. Bude to zvláštní druh adrenalinové zábavy,“ usmívá se herec, moderátor a muzikant, který si v uplynulých měsících vyzkoušel i profesi řidiče autobusu.
„Není to tak, že bych se z herce stal řidičem zaměstnaným v dopravním podniku. Jsem na pozici brigádníka, takže nejde o obživu, ale o splnění snu,“ upřesňuje.
Ono splnění snu navíc Václav Kopta označuje i za obrovskou zkoušku, školu pokory a zodpovědnosti. „Nebylo jednoduché překonat své obavy a za volant se pokaždé vracet. Považuju to za symbolickou metu, kterou jsem musel překonat. Když jsem měl za sebou první směnu, něco uvnitř mi říkalo – dobrý, dokázal jsi to, nic jsi neprovedl, ale už se na to vybodni a radši počkej, až tě zase pustí do divadla,“ vzpomíná.
V létě Koptu čeká společně s Vojtou Kotkem role Jana Wericha na pražské Letní scéně Musea Kampa. Sám herec tam v dětství s otcem, známým textařem, překladatelem a scenáristou Pavlem Koptou, Wericha chodil navštěvovat.
„Neznamená to ale, že jsem ho znal. Jako dítě jsem věděl, ke komu jdeme na návštěvu, pamatoval jsem si ho z filmů, hlavně z pohádek. Tatínek tam chodil pracovně. Nepředstavujte si to ale tak, že by mě Werich choval na klíně a já ho drbal ve vousech, to ne. Já se ho bál. Vládl mocným hlasem a ten dům pro mě měl takovou romanticky dobrodružnou atmosféru,“ vypráví.
Můžeme se dočkat čehokoliv
Odhadovat, zdali se v červnu, kdy má mít představení premiéru, otevřou divadelní scény, si Kopta netroufá. „Můžeme se dočkat čehokoliv. Turbulence doby, ve které žijeme, je obrovská. Proto diplomaticky řeknu – strašně bych si přál, aby se divadla otevřela. Ta pauza je nesnesitelně dlouhá a nemyslím už jen pro nás, co vystupujeme na jevišti, ale i pro ty, kteří byli zvyklí alespoň na nějaký přísun kultury,“ míní.
Zároveň však dodává, že není typem člověka, který by „bez divadla vyloženě hynul“. „Od začátku si v sobě nesu určitou míru pochyb o tom, jestli jsem zvolil správně, když jsem byl okolnostmi vržen na půdu konzervatoře,“ prozrazuje.
„Bral jsem tu profesi díky tomu vždy s nadhledem. Také proto jsem se snažil etablovat i v jiných oblastech – psal jsem písničky, texty, hrál jsem na piano, pracoval v reklamě. V posledních letech mi to povolání ale samozřejmě přineslo spoustu radosti a za to jsem vděčný,“ říká.
Kotek a Kopta si na Kampě zahrají Wericha. Jeden mladého, druhý zralého |
„Žijeme však v době, kdy nám vládnou sociální sítě, veřejný prostor je zaplevelen radikálními postoji a výkřiky do tmy. Anonymita dává křídla a rozlet ‚lidské kreativitě‘,“ dodává Václav Kopta. Sám to okusil, když se stal na podzim terčem nepříjemných útoků na sociálních sítích kvůli příspěvkům o onemocnění covid-19, jež sám prodělával.
„Naštvalo mě to, ale vím, že za projevy této verbální agrese je mnohdy jen strach, který lidi vede k extrémním výlevům. Pokud jsem něco napsal, tak jen pro své sledovatele. Nepočítal jsem s tím, že ze mě udělají idiota, který z postele káže národu, jak se má chovat,“ říká herec.
Sám v tuto chvíli mluví hlavně o důležitosti naděje: „To je jediná věc, která nám zůstává a kterou nám virus nemůže sebrat. Zůstávám reálně smýšlejícím optimistou, někde mezi skepsí a nadějí.“
