V takovém obklíčení rámusem ocení i člověk, který se jinak – zbytečně – obává vysoce umělecké pověsti kanálu ČT Art, že tu dávají ticho. Božské, sladké, němé, léčivé, úlevné, a přitom nezáludně zábavné.
Blok beze slov zahájí Skřítek, groteska plná známých tváří a neznámých skřeků, jeden z nejpůvabnějších filmů režiséra Tomáše Vorla, kde se rodinka z venkovské idyly přesune do drtivé mašinerie velkoměsta.
Následující Charlie Chaplin snad nepotřebuje vůbec vysvětlivky. Načež Stan Laurel a Oliver Hardy v rané společné epizodě Šťastný psík předvedou, že ještě před vynálezem zvukového filmu vtěsnali do pouhých sedmnácti minut tolik gagů, nápadů a citu, že by z nich naše současná kinematografie žila roky.
Některé postupy, třeba smích pramenící z dějů v pozadí, o kterých postava v popředí neví, patří stále k desateru tvůrců komedií. Ovšem ti dnešní už se s druhým plánem moc nepářou, mají přece pokrok; hlasitou vatu zvanou slova.
