Ovšem poslední kaz se obrací v klad, protože důvěrný pohled do Jelcinovy rodiny obsahuje zajímavý vývoj od nadšení pro prezidentova nástupce až po první pochybnost.
Od počátku je nasnadě, co si o Putinovi myslí režisér Vitalij Manskij, ukrajinský rodák s ruským občanstvím, který snímek točil v emigraci v Lotyšsku za spolupráce se Švýcarskem a Českem.
Při předávání moci v Rusku na Silvestra 1999 snímá vlastní rodinu včetně právem znechucené dcerky ve vaně, nutí k vyjádření svou manželku: „Na Jelcina ještě budeme vzpomínat jako na šťastné období,“ a také z režisérova osobního komentáře čiší: My to tušili, čekali, věděli.
Ovšem průvodní slovo vzniklo až dodatečně, zatímco záběry pocházejí z doby, kdy právě Manskij točil Putinovu předvolební kampaň, o níž sám tvrdí, že vlastně neexistovala: „Neměl reklamní spoty, nechodil do televizních debat, jen jezdil do regionů.“
S každým záběrem se pak vnucuje otázka, proč autor materiál oprášil teprve po bezmála dvaceti letech. Navíc neobsahuje nic výbušného, snad kromě Manského debaty s Putinem o národní hymně a jmenné statistiky, kdo z volebního štábu nového vůdce přešel brzy k opozici.
Přesto mají Svědkové Putinovi silnou dokumentární hodnotu. Týká se Jelcina, až dojemného rodinného monarchy, kterému do rituálních přípitků k novému roku zábavně žvatlá malý vnuk.
V rozmezí jediného roku je na Jelcinovi znát úleva, že předal žezlo, naděje v nástupce, jehož sám vybral, rozpaky, proč mu jeho kůň po vyhraných volbách nebere telefon, a nakonec hořkost, když musí uznat, že je Putin „narudlý“.
