VIDEO: Jak se točí milostné vzdechy? I herci z Lidic si je protrpěli

Vzdychání, dýchání, krátké větičky, ale například i slova se zákeřným Ř – to vše nahrávají herci ve studiu, když dělají takzvané postsynchrony. Navzdory dokonalé technice se bez nich neobejde téměř žádný film a výjimkou nejsou ani Lidice. Podívejte se, jak to vypadá, když herci dabují sami sebe.

"Nesnášíme to," shodli se oba hlavní protagonisté filmu Karel Roden a Zuzana Fialová. A za pravdu jim dal i režisér Petr Nikolaev.  

"Neznám moc lidí, kteří by rádi natáčeli postsynchrony. Herci jsou vystresovaní, že nejde použít původní hlas. A trpím i já: když má člověk srovnání z placu, kde se hraje na sto procent, a najednou slyší, co se rodí ve sterilním studiu, je to občas očistec," říká Nikolaev s tím, že s dnešní počítačovou technikou už lze naštěstí dělat zázraky.

9. února 2011

"Leccos z původního zvuku díky tomu zachováte, předělává se tak maximálně třicet procent, někdy ani to ne," upřesňuje.

V den, kdy jsem se na postsynchrony v rámci seriálu o vzniku Lidic přišla podívat, prý navíc všechno mimořádně klapalo. "Většinou poznám, co se dělalo takzvaně na postsynchron, zní to víc jako 'dabing' než jako autentické herectví. Dnes jsem ale tenhle známý pocit utrpení neměl," liboval si režisér Nikolaev.

Slovenka Zuzana Fialová, která se ještě zotavovala po atentátu v Rusku, k němuž se nešťastně nachomýtla, sice musela tvrdě zapracovat na českém Ř, ale nakonec ho prý zvládla se ctí.

Studio Soundsquare, kde se postsynchrony nahrávaly, uprostřed zvukový záznam na monitoru a vpravo pasáže určené k přemluvení

A osvědčil se i Karel Roden, jemuž po dlouhých měsících skončila práce na seriálu Terapie, a tak přišel konečně trochu odpočatý a hlavně natěšený na deset dní dovolené. Když pak navíc oba herci uslyšeli od Nikolaeva větu "To znělo jako ze života!", mohli spolu s režisérem spokojeně konstatovat: postsynchrony se povedly.

O život

Zuzana Fialová

Slovenská herečka o hraní a českém Ř

Zuzana Fialová neustále vtipkuje. "Rozdíl je v tom, že při dabingu jiné osoby se musím někdy dívat na velmi škaredé herečky,"  směje se třeba, když se jí zeptáte na odlišnosti mezi dabováním a  postsynchrony.

Když namlouváte sama sebe, zděsíte se někdy?
Většinou dělám postsynchrony v cizí řeči, takže se často snažím žehlit chyby, které jsem jazyku, jenž mi byl propůjčen, napáchala. Někdy jsou to hrůzostrašnosti. Zažila jsem to i při práci na polských, německých či anglických filmech. Češi navíc mají šílenost jménem  Ř. Kdo tohle vymyslel? Žádný jiný národ takovou prapodivnost nemá.

Jaké to je, vidět se na plátně takhle s odstupem?
Já se na sebe obecně nerada dívám, vlastně se na sebe nedívám skoro vůbec. Ale v tomhle filmu mám tak prapodivné dobové vlasy, že mi ta paní z filmu ani moc nepřipadá jako já. V jedné chvíli dokonce vypadá jako velmi hezká francouzská herečka. Ale vážně: je divné vidět, že to, co jsem prožívala velmi intenzivně a z čeho mám tolik vzpomínek, najednou trvá třeba jen půl minuty. Týká se to například scén z Terezína. Ale je mi jasné, že dva měsíce natáčení nemůže trvat dva měsíce na plátně.

Když jste přišla do studia, zářila jste. To je trochu překvapení po tom, co jste prožila (herečka byla zraněna při atentátu v Rusku - pozn. red.) Jak se tedy vlastně máte?
Je mi dobře. Budu mít premiéru filmu, za chvíli začnu i chodit, jíst mi chutná, mám kopec času malovat obrazy. Užívám si, že žiju. Všechno zlé je k něčemu dobré.  

Nutno říct, že v prázdném,  temném prostoru zvukového studia je někdy hercovo snažení o "život" pěkná dřina. "Některé zvuky jsou nenapodobitelné. Když vznikají na place z interakce, pocitu blízkosti s někým druhým, těžko to předvedete sami na mikrofon stejně ," vysvětluje Zuzana Fialová,  která – stejně jako Karel Roden – musela kromě jiného předělávat i zvuk k erotické scéně plné rychlých vzdechů.

"Lidem na dabování' milostných scén často připadá nejtěžší, že je nahráváme ve studiu u mikrofonu, bez pocitu intimity. Jenže intimitu si dobrý herec musí vytvořit kdekoli, i na place. Mimochodem v zahraničí se dabuje i v místnosti plné lidí a s režisérem po boku, studio je proti tomu luxus," říká na toto téma Karel Roden s tím, že co mu při takové práci dělá mnohem větší problém, je samo dýchání. "Když máte v kuse intenzivně dýchat třeba deset minut, je z toho člověku občas na omdlení," říká a jeho kolegyně přikyvuje.

"Dabování" dýchání navíc zdaleka nesouvisí jenom s erotikou: u detailních záběrů tváře musí herci často "předýchat" i pauzy mezi vypjatými dialogy. Což může být taky oříšek. "Musíte zapojit tělo. Opravdu dobří herci ho jako nástroj používají nejen na place, ale i ve studiu u mikrofonu, protože ony ty zvuky opravdu zní trošku jinak, když se hýbáte," tvrdí Fialová.

Ostatně potvrzoval to i způsob, jakým se postsynchronů chopila: zatímco Roden většinou jen soustředěně stál a mlčel, případně si s režisérem za sklem ujasnil, co po něm chce, Fialová chvíli divoce gestikulovala a každou přemlouvanou pasáž navíc glosovala.

"Jé, to jsou ty chlupy, které jsem si musela nechat růst a pak jsem s nimi měsíc a půl smrděla," smála se při pohledu na porost v podpaží své hrdinky. "Vidíte, kdybych umřela, tak bych ten film vlastně ani neviděla," vzpomněla si zase jindy na čerstvý zážitek z Ruska.

Karel Roden toho mimo roli příliš nenamluvil, ale když už něco řekl, rozesmál zvukaře i režiséra: neplánovaná etuda na téma "mám řikat 'řikat' nebo 'říkat'" odbourala kolegy i jeho samotného tak, že na chvíli museli zcela přestat pracovat.

V těchto dnech už jsou Lidice kompletně hotové: ve studiu Soundsquare, jež se podílí na zvukové postprodukci většiny českých filmů, dotvořili potřebné ruchy, ve slavném nahrávacím studiu Smečky zase dodali hudební stopu.

V neděli 13. března se uskutečnila poslední kontrolní projekce a nyní už film putuje do programového oddělení festivalu v Cannes. "Bylo by fajn, kdyby se Lidice chytly a mohli jsme je na canneské přehlídce představit. Ale moc v to nevěříme, konkurence je silná a chuť tamních porotců specifická," zapochyboval před odjezdem producent Adam Dvořák. Uvidíme, s čím se vrátí.