Ostravské divadlo, které v prvním dílu zachránily improvizované skeče a ve druhém položila na lopatky povýšená hvězda ve skvostném podání Jiřího Langmajera, se nyní octlo v područí dalších spasitelů, Michala Suchánka a Petra Kolečka, který souboru vnutil vlastní hru Korona v dole.
A jestli se u herců dar sebeironie předpokládá, u Kolečka ji člověk musí ocenit dvojnásob. Coby autor dramatu, „jak horníci dostanou covid-19 a radši tam dole umřou, než aby nákazu vynesli na povrch“, se totiž vystavuje totálnímu výprodeji včetně poznámky: „Ví Pražáci, že se tu už pětadvacet let netěží?“
Místní hrdé furiantství versus přezíravá blahosklonnost „uměleckých prostitutů a arogantních kreténů“, jak tady na adresu pražských posil zazní, tvoří hybnou sílu celé série. Navíc nejde jen o metropoli, protože Ostravští prý půjdou radši k pokladně v supermarketu než do Brna: „To ani za krize!“
Když se sejde nádherně pitomý text fiktivní hry, v níž se vzývají Beskydy, Baník a polské nevěstince, s hereckou sabotáží v podobě vypůjčeného dialektu odjinud, je to prostě báječná slavnost humoru. O půvabné pointě ani nemluvě.
Ano, koronavirová doba se zjevně vyčerpala. Ale byla by věčná škoda, aby se soubor, kterému pomohla na výsluní, vrátil tiše zpátky do lokálních divadelních kulis. Tím spíše, že hosty poslal domů, ať si prý vytvářejí svou velkohubou „tresť“, tudíž může předvést, jak dokáže pobavit i bez nich.
