Radúz Činčera dokázal propojit dvě své lásky, divadlo a film, ve zcela nový druh podívané. Zprvu působil jako divadelní výtvarník, po studiu divadelní vědy a estetiky pracoval v oblasti populárně vědeckých filmů a brzy začal točit vlastní dokumenty. K těm nejvíce ceněným patří opět filmy spojené s jevištěm: snímek Romeo a Julie 63 sledoval vznik Krejčova představení v Národním divadle, Mlha zas přinesla dobový portrét Divadla Na zábradlí.
A pak začal pro československý pavilon na světové výstavě v Montrealu připravovat přelomový projekt, kterému se tehdy pracovně říkalo Činčeromat. Diváci na živém, "divadelním" přestavení mohli svými tlačítky ovlivňovat vývoj předtočeného filmového děje - vybírali si totiž jednu ze dvou variant. Zrodil se neuvěřitelný mezinárodní úspěch. List New Yorker tenkrát označil Kinoautomat za největší hit celé výstavy, a dokonce vyzval Čechy, aby jeho autorovi postavili pomník.
Jenže na domácí půdě se už blížila doba, která ani západnímu obdivu, ani "neřízeným" hrám vůbec nepřála. "Produkce Kinoautomatu se rok a půl hrála v pražském Světozoru před vyprodaným hledištěm," vyprávěl Činčera, "jenže pak zasáhli strážci normalizační kultury a museli jsme skončit." Paradoxně poté režisér procestoval s upravenou verzí Kinoautomatu i s jinými audiovizuálními projekty kus světa, od Spojených států až po Japonsko, sklízel ovace za cinemaskop, zahraniční tisk psal o "mezníku v dějinách filmu" - ale doma se Činčera "hodil" jen k tomu, aby si jeho nápad půjčil normalizační seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka, nedávno reprízovaný. "Jenže oni podstatu toho nápadu vůbec nepochopili," vrtěl hlavou režisér, "Kinoautomat musí být přece hra, nikoli etická etuda o práci, ředitelích a sekretářkách."
Další světový unikát z Činčerovy dílny, takzvaný sférický kaleidoskop, ohromil svět v roce 1986 na Expo ve Vancouveru, kde byl použit při inscenaci muzikálu The Scroll. Zámořský tisk o představení spojujícím zrcadla, lasery, živý tanec i hudbu dokonce napsal, že ve srovnání s ním působí výpravný historický De Millův film Desatero přikázání jako "amatérské video o prvních krůčcích dítěte". Stejnou metodu Činčera použil o deset let později konečně i v Praze, kdy připravil do prostor Lucerny výstavu ke stému výročí české kinamtografie. "Filmový obraz se prostě láme a zrcadlově rozmnožuje na obrovské ploše skleněného glóbu," vysvětlil podstatu svého nového "kouzla", jež se rovněž představilo v zahraničí - od Sevilly po Singapur - a našlo uplatnění i v programu instalovaném v sídle Plzeňského Prazdroje.
Na výstavě v Lucerně nechyběla replika Kinoautomatu ani další Činčerovy multimediální nápady: každý si třeba mohl nahrát na kazetu svůj "živý" rozhovor s Vlastou Burianem. Ovšem návštěvníků přišlo málo: převratné dílo, jež celý svět vynášel do nebes, neuměl Krátký film, kde režisér pracoval čtyřicet let, doma prodat. "Škoda milionů, které přišly nazmar," podotýkal Činčera; vlastní vynaložené práce nelitoval. Režíroval "dotáčky" k uvedení Kinoautomatu v televizi a stále věřil, že uskuteční svou touhu - předvést sférický kaleidoskop při hudební produkci v pražském kostele sv. Kateřiny. "Víte, co se mi na panu Činčerovi zdálo nejkouzelnější? Na jedné straně to byl multimediální génius, krotitel supermoderní techniky - a na druhé straně věčný kluk s duší hračičky, který si plní sny z dětské četby Julese Verna," vyznal se Václav Luks z České televize, který s Činčerou spolupracoval při televizním návratu Kinoautomatu.
Osobnost tvůrce, jenž změnil tvář světového filmu, připomene ČT 1 dnes pozdě večer dokumentem, který o něm natočila jeho dcera pro cyklus Febia Gen.
- neděle 14. února 1999
