Už před světovou premiérou na festivalové půdě měl Zátopek svého prodejce ve Státech a není se čemu divit. Zosobňuje totiž v dobrém slova smyslu americký film; počínaje způsobem vyprávění a konče vrcholným řemeslem.
Nepěstuje žádné pseudoumělecké experimenty, žádné šoky ani provokace, žádné okázale povýšené hrátky na umění pro umění, ve kterých si libuje zejména Evropa.
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvAle současně při vší divácké vstřícnosti je to příběh chytrý, strhující a svým vyzněním hořce vítězný; tak jako jeho reálný předobraz, typicky český osud Emila a Dany Zátopkových. Od Hollywoodu si bere jen to nejlepší, zato obvyklému tamnímu patosu se brání až úzkostlivě.
Jedním slovem, nejsilnější zbraní filmového Zátopka je nenucenost.
Co všechno stojí za zářivou gloriolou slavného olympionika, odhaluje snímek očima odjinud. Jeho obdivovatel, australský rekordman Ron Clarke, zase už během závodu zkolabuje a hledá radu právě u Zátopka. Přiletí do Prahy plné okupačních vojáků, ale příběh ponechává události roku 1968 nevtíravě v pozadí.
Host, jehož navenek stále se zubící Zátopek vezme do bufetu na knedlíky a pak do svého prázdného bytu, se musí postupně dohadovat, co se vlastně děje a kam zmizela paní domu.
Současně se stává jedním z nositelů smíchu, ať přihlíží nesrozumitelným střetům v češtině, nebo je podroben neohrabané zdvořilostní konverzaci s okolím v angličtině, kdy na otázku „Co si myslíte o klokanech?“ odpovídá Australan s odzbrojující upřímností: „Moc o nich nepřemýšlíme.“
Díky postavě cizince se mohou do vyprávění nenásilně vpašovat vysvětlivky určené pro zahraniční publikum; z pohledu zdejšího diváka jsou zbytečně dlouhé pasáže, kdy poúnorový režim prodává „svatou komunistickou dvojici“ čili úspěšné manžele Zátopkovy na povinných besedách s dělníky či pionýry nebo je nutí podepisovat rezoluce.
Ale naštěstí okamžiky podstatnější a silnější se v Zátopkovi odvíjejí s onou příkladnou nenuceností, jakoby mimochodem, jen tak mezi řečí. Slouží jim rovněž naprosto přirozené skoky v čase bez prolínaček, zatmívaček či jiných návodových berliček.
A vzácná souhra dvou velkých sólistů, kterou v rolích Emila a Dany Zátopkových předvádějí Václav Neužil a Martha Issová, prostě nemá chybu. V jejich podání se životopis potkává s romancí, ovšem nikoli přeslazenou, naopak střízlivě věcnou, ukázněnou, mnohdy trpkou a konečně dospělou.
Emil Zátopek v Helsinkách
Široký bezelstný úsměv, jímž Neužilův hrdina prolamuje počáteční despekt své budoucí ženy, však nestaví nudně jednoznačný pomník lidové dobrosrdečnosti. Na jedné straně jím sice postupně udolá i postavu Issové, jež dovede uhrát očima prvotní dojem ze Zátopka ve stylu „To se mi snad zdá“ stejně jako zlom, kdy její odměřenost roztaje, na druhé straně mu však vmete do tváře výstižné: „Ty prostě nesneseš, aby tě někdo neměl rád!“
Vůbec vývoj jejich citu tvoří zásadní protiváhu tak trochu pohádkové, jakkoli věrné sportovní kariéře, která se vine od běžcových bezděčných začátků v řadách Baťovy mládeže přes válku a vojenskou službu až k prvním mezinárodním mítinkům, kde má zjevení podceňovaného plebejce Zátopka rysy podobné fotbalové legendě Klapzubovy jedenáctky.
Včetně půvabného humoru, třeba když borec s vysmívanými pohyby náhle vede o celé kolo, ale také nádherných obrazů při běhu v dešti, o typicky „americkém“ sestřihu postupného vzestupu na stupních vítězů nemluvě.
Nicméně vždycky znovu se velký sportovní příběh vrátí ke klíčovému komornímu vztahu, respektive vzájemným střetům, kdy veřejný obraz dokonalé dvojice dostane bolestné trhliny. Zejména dva momenty se vryjí do paměti.
Jednak dialog na zimní dovolené, ve kterém se Zátopek až trapně vykrucuje z rozhodnutí, zda budou mít děti, jednak tisková konference na olympiádě v Helsinkách, kde si zlatá oštěpařka Zátopková uvyklá pozici té „druhé“ v pozadí konečně řekne o svůj díl slávy; veřejně, jedovatě, ale bez hysterie, která je ostatně celému filmu naprosto cizí.
Nejen k olympijským výjevům z Helsinek včetně neskutečně nasnímaného maratonu se pak sluší dodat, že režisér David Ondříček dosáhl mimořádné vyváženosti tvaru. Tak jako je film ve svém výrazu nenucený, je současně i nešizený.
Zátopkovi nečouhá z bot laciná sláma televizní produkce, tady se s plným nasazením hraje pro velké plátno, ať se právě zvedají nadšené tribuny, nebo v tichém epilogu Zátopkovy partnerské osamělosti a čistého gesta mužského přátelství zazní „Dnes tak trochu umřeme.“
Možná si režisér vybavoval poetiku Velkého vítězství, které jeho otec Miroslav Ondříček za kamerou natočil s americkou režisérkou Penny Marshallovou. Ale Zátopek zůstal český a povedl se náramně. Po dlouhé době se zrodilo víc než běžné krmivo pro kina, totiž událost.
