Titulní aktéři zůstávají vesměs neviditelní, nechávají však po sobě stopy v podobě zadávených či raněných zvířat, nad nimiž se rozpoutá válka vedoucí od hospodských debat do nejvyšších pater politiky. Člověk člověku vlkem, mohlo by stát v záhlaví nevtíravě baladického svědectví z malé obce na Broumovsku.
Místní mají jasno – Divočinu tu nechceme! Naši předci dobře věděli, proč vlky vyhubili, dnes se bojíme jít ven se psy nebo s dětmi do lesa. Důchodce na houbách potkal vlka na dvacet metrů, ovce jsou ve stresu, při sadistickém zabíjení trpí víc než na jatkách, vlci ztratili přirozenou plachost, nebojí se ničeho a podívejte se na paroží jejich obětí – žádné slabé či nemocné kusy!
Avšak i mezi vesničany se najdou oponenti, třeba ekologická farmářka tvrdící, že „pár uprchlíků nebo pár vlků není problém“, byť i její kozí stádo se nakonec dočká vlčího útoku.
A jezdí sem aktivisté, kteří opěvují návrat vlka do přírody coby spásu, dokonce vysvětlují teorie, jak vlci pomohou vodě zpět do krajiny. Kdežto podle bačů, kteří připomínají spíše moderní kovboje, má blízkost šelem podobné riziko „jako dát pedofila do mateřské školky“. Nejvíc je však na ochranářích zlobí, že „šmejdi od počítače mi budou radit, jak chovat ovce“.
Bitva vede od hospodských hádek přes komunální volby, mezinárodní konferenci a žalobu farmářů na stát až do parlamentu, kde nabývá groteskně ironických podob.
Nad vypjatým sporem se přitom klene zdánlivá nálada klidu a míru „promodleného kraje“, který kamera zachycuje včetně přízračných nocí, jejichž ticho rozbíjejí pouze silvestrovské ohňostroje a vlčí vytí.
Jenom dvě okolnosti ubírají na zážitku. Jednak režisérovu nestrannost lehce naleptávají romantizující prvky přidělené táboru ochranářů, jednak sami vlci se kromě ojedinělých záběrů z fotopastí na plátně vůbec neobjeví. Přírodopisný dokument prostě musí zájemci hledat jinde.
