RECENZE: A dost! To už není jen smutek českého filmu, ale čiré zlo

Když divák filmu Tenkrát v ráji procitne z mrákot, ví s jistotou jediné: Vavřinec Hradilek za to nemůže. Kajakář v hlavní roli horolezce popraveného nacisty vlastně hraje nejlíp, dá-li se vůbec mluvit o herectví, a právě jemu patří jediných deset procent, jež lze filmu udělit. Za sportovcovu bezelstnost.

Za vše ostatní hanba fackuje, a dává pořádné rány. Nejenže selhávají veškerá filmová řemesla s výjimkou těch, která se nedostavila vůbec, ale výsledek bije do očí o to víc, že nejde o další z lidových komedií vycpaných sponzorskými vzkazy, nýbrž o vážně míněnou poctu hrdinovi - a navíc za státní podpory.

Škoda, že běžné publikum zůstane ochuzeno o lahůdkové trapnosti slavnostní premiéry, kde hosté jako dárek dostali papírové kapesníčky pro případ dojatých slz a v úvodu vzletně pohovořili ti, kdo na film přispěli.

Například ministr zemědělství Marian Jurečka, dále zástupci Českých lesů či jisté velké pojišťovny děkující uznalými slovy „umělci jsou uvědomělí, že se dali pojistit“.

V titulcích se pak rdí státní fond kinematografie, veřejnoprávní rozhlas i televize. To už vážně nepoznají škvár, nebo se nechají opít ušlechtilým záměrem a jmény tvůrců, z nichž někteří nakonec z titulků vypadli, jiní na premiéru nešli a jen Jan Budař z pódia naznačil, že je třeba narovnat vztahy.

Tenkrát v ráji

10 %

Česko, 2016, N/A

Režie: Dan Krzywoň, Peter Pálka, Lordan Zafranovic

Scénář: Josef Urban

Hrají: Petr Buchta, Jan Budař, Miroslav Etzler, Ondřej Havelka

Zákulisní výměny režisérů nemusí diváka zajímat, za svůj čas a peníze má však nárok na profesionální zážitek, nikoli na reklamní pohlednice Českého ráje, v jehož skalách se hrdina ukrýval před prací pro nacisty, proložené školácky směšnou akcí, upoceným milostným motivem a hromadou otázek.

Chybějí motivace, vztahy, charaktery, jasný prostor i čas. Navzájem neladí věk dítěte počatého zřejmě při neobratném aktu vášně na vrcholku hory, nálet a zjevení osamělého ruského partyzána. Za uši tahá vypravěčský rámec po letech, akční scény jsou střídavě nešikovné nebo nedokončené. Zvuk selhává, hudba se míjí s náladou, zkrátka tak dokonale zmateční film aby pohledal.

Na smutek z úpadku národní kinematografie už si člověk zvyká, v případě snímku, jenž se zaštiťuje památkou skutečných obětí, však už přerůstá v čiré zlo. Protože každý další si řekne - Tohle dokážu taky; bude mít pravdu - a dál roztočí nekonečnou spirálu neumětelství. Jenom ty skály se tak hrdě tyčí.