Heinrich von Mattoni, jak ho vykreslil scénář Petra Zikmunda, sice není žádný výlupek všech ctností, ale fakt, že má sílu vůle po úspěchu a slabost pro ženy, poskytuje dost banální východisko pro jedinečný portrét. Z projektu čiší snaha přiblížit se nadnárodně prodejným evropským ságám jako britský Pan Selfridge či německý Hotel Adlon, ovšem jen kostýmované postavy v dobových kočárech zdar nezaručí.
Fotogalerie |
„Nejsem muž slov, ale činu,“ tvrdí hrdina. Bohužel dlouhé monology, v nichž zpětně svůj život komentuje, svědčí spíš o opaku. Skoky napříč časem jednak zdržují, jednak kroniku zbavují tajemství včetně klíčového vztahu manželů, jejž hrdina hned zkraje pojmenuje „boj delší než půl století“, načež vrátí děj až ke svému sedřenému dědečkovi.
Na druhé straně může být divák za obehraný model vděčný, protože při prostém chronologickém líčení by musel dlouho čekat na to nejlepší, totiž na léty zdokonalovanou vzájemnou jedovatost pána a paní Mattoniových v podání Aloise Švehlíka a Taťjany Medvecké. To už není souboj o moc ani výraz zhrzené pomsty jako v pasážích z mladších let, kde ve stejných rolích suše uštěpačná Tatiana Vilhelmová, jakmile za mužovy nemoci pokoutně strhne řízení firmy na sebe, přebíjí Davida Švehlíka. K stáru se z jízlivé hořkosti stal zvyk, svým způsobem rituál, který je dost možná drží při životě.
Usedle a opatrně
Náladově a herecky patří výjevy u rodinného stolu i lože k silným okamžikům, byť by unesly ještě více zraňujícího humoru v duchu Války Roseových, zato jako celek trpí Já, Mattoni popisností, vtělenou do hrdinova výroku „To jediné, co mi zbylo, jsou vzpomínky“.
Já, MattoniRežie Marek Najbrt, hrají Alois Švehlík, David Švehlík, Tatiana Vilhelmová, Taťjana Medvecká, Anna Geislerová Hodnocení: 60 % |
Dosazují se do předvídatelného koloritu, kam patří místní korzo, salony, vnadné služky, chtivé paničky. Dospívajícímu Mattonimu v podání Jáchyma Novotného lze těžko věřit oslnivost gigola, při jehož spatření ženy omdlévají, a v pozdější epizodě, jež zkoumá více smrtelnost než činorodost, zas budí rozpaky pokus o směs mystiky a erotiky v osobě bylinkářky.
Pečlivost profesionálů, zejména výpravy a svícení, je znát z každého záběru, po stránce řemesel stojí Já, Mattoni rozhodně nad První republikou, ale událost to není. Vedle moderního výrazu Rapla působí režijně usedle, krotce a opatrně. Vlajková loď podzimu veřejnoprávní obrazovky jako by uvázla na mělčině, kde se bez větru a odvážného kapitána pomalu mění v muzeum.
