RECENZE: Roming, další filmová událost, míří vysoko

Chtěl jsem jen velký příběh, vysvětluje v Romingu omluvně hrdina Mariána Labudy, proč sepisuje romský epos. Stejnou větu by mohli podepsat i tvůrci filmu.

Za sen o velkém příběhu však netřeba se omlouvat; není to hřích, ani pokud vyjde jen tak ze dvou třetin, nýbrž věčná touha. Nepokusit se je osudné – a Roming patří k těm vzácným filmům, které raději zkoušejí létat i za cenu pádů, než aby bezpečně seděly na zemi.

Dvě věci platí beze všech pochybností. Zaprvé, v Romingu nejde o romskou otázku, romskou sociální tematiku, romskou obhajobu ani obžalobu; vlastně tu nejde ani o Romy, nýbrž prostě o pány kluky bez rozdílu věku a barvy pleti, o jejich hry, sny a lásky.

Roming

70 %

Česká republika / Rumunsko / Slovensko, 2007, 105 min

Režie: Jiří Vejdělek

Scénář: Marek Epstein

Hrají: Bolek Polívka, Marián Labuda, Vítězslav Holub, Vladimír Javorský

Zadruhé Roming představuje případ filmu, jehož jednotlivosti samy o sobě téměř nemají chybu. Nevšední scénář proplétá reálnou komediální cestu otce, syna a rodinného přítele za „předjednanou“ nevěstou s prvky národní báje, kterou otec neuměle sepisuje; tak složitá a přitom funkční struktura nemá v Česku dlouho obdoby.

Režie je vynalézavá, zlehka neagresivní a současně, zejména v oněch pohádkových pasážích, opravdu nádherně stylizovaná.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký
A herci se octli ve svém živlu. Od Vesničky mé střediskové se snad nezrodila dvojice tak zábavná a dojemná jako Labuda s Bolkem Polívkou, když se navzájem popichují nebo si „chlapsky“ projevují neohrabaný přátelský cit.

Labudův něžný tatík občas překvapí dětinskou urážlivostí a Polívkův „poslední mohykán“ se chová jako nespoutaný živel, baron Prášil, dobrodruh a ješita, jenž jaktěživ neuzná chybu, uválený lidový aristokrat.

Mladý neherec Vítězslav Holub se mezi nimi vyjímá přirozeně, zvládl i přerod z lehce blahosklonné přezíravosti moderního vysokoškoláka v respekt k jinému světu. Nesourodá trojice připomíná Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého na veselé cestě za princeznou.

Jenže  pozor, nejde o komedii řachandu, nýbrž o tichý trvalý zdroj vnitřního úsměvu, o němž člověk ani neví. Roming zastupuje žánr komedie lidské i poetické, jejíž potíž tkví v proporcích: jak začne poetická struna převládat, rytmus se zpomaluje.

Zpočátku nedrhne, neboť otevření pověsti o romském králi, který zhřešil prací, má originální nápad a realita baví střídmostí, s níž pootáčí vžitými stereotypy.
Labudův hrdina sice platí účty, ale nesvítí – aby před sousedy z Chanova nevypadal jako zrádce. Pije kradmo – „Mám přece ty játra“. Vlastně už v nich nezbylo nic z hrdé prapodstaty tuláků, kterou tak pošetile křísí Polívka coby paradoxní „bílý Rom“ ve sledu půvabných trampských zážitků.

Ani přespat u ohně, upéct slepici nebo ukrást kapra už neumějí, výlet berou málem jako gadžové. „Ryby koupit?“ nasadí opovržlivě nevěřícný tón Polívkův furiant a kverulant, z jehož úst znějí sprostá slova jako hudební smyčka, načež při bizarním křtu v kostele učiní velkoryse samozřejmé gesto.

A folklorní vatu vykoupí scénka s policisty, symbolizující nové sebevědomí, či bezeslovné ženské gesto nekonečné lásky a následného zklamání.

Další událost roku
Odzbrojující slabůstky kasajících se mužských však postupně ustupují souběžnému eposu, v němž jako by Labudův hrdina semlel útržky bájesloví celého světa: volnost ptáků, prometheovský oheň, nebe, peklo, smrt i převozníka Charona.

Květnatost sice k povaze látky patří, výjevy z jeřábu či s popravčí četou uchvátí, Vladimír Javorský ukazuje bezmála mefistofelské proměny – ale předimenzované obrazy film zrazují.

Je-li snové krásy příliš, ztrácí účinnost. Což potvrzuje i vrcholný, dlouze připravovaný tanec se smrtí, hrozící v přízračné mlze na konci světa: čím bohatějšími vizemi „pohádky“ se plátno opájí, tím více ochuzuje film jako takový. Přesto je Roming další z událostí roku.