V kinech prý jen vzácně. Škoda, neboť právě obrazová bravura snového díla na velkém plátně vynikne, navíc jen vzácně dostane rodák tak velkou úlohu v zahraniční produkci.
Na druhé straně však lze chápat, že sály bez artové divácké tradice se Roku před válkou zřejmě bojí. Je to prostě takřečená kafkárna. Třebaže nevšední, osobitá, střídavě okouzlující i rozčilující, když člověk váhá, zda má putování evropského Forresta Gumpa panoptikální krajinou roku 1913 brát vážně.
Protože mladík, který se z pozice hotelového portýra v Rize dostane mezi anarchisty, v sanatoriu plném naháčů a duchařských seancí se zamiluje do tuberkulózní radikálky, nechá se pro přípravu světové revoluce vychovávat přímo Leninem a projde drastickou léčbou Sigmunda Freuda, jako by dlouho byl pouze trpnou loutkou ve stále šílenějším snu plném symbolů a odkazů.
Dobrou polovinu podprahové podmanivosti si připisuje kameraman Andrejs Rudzats, který snímal i českou Smečku. Vybledlé barvy mansard, kalné světlo hospod, průzračný jas alpských scenérií a zase městské přítmí třeba při hrdinově pražské zastávce tvoří pestrou paletu pro bludného Lotyše vláčeného okolnostmi a povzbuzovaného k činu neboli k násilí.
Nevadilo by, že jej obklopují samé bizarní postavy, jenže postupně se film dostane do bodu, kdy už je možné cokoli, aniž by si pomohl nadhledem. Takže když se rek ke konci táže, jaký to má všechno smysl, chce se mu jízlivě odpovědět – No právě!
Ale za obrazovou stylizaci a za tiché, leč jednoznačné vyústění kariéry někdejšího „komunistického idiota“ si lotyšsko-litevsko-český projekt zaslouží lehký nadprůměr.
