Není divu, že dokument Radovana Síbrta, jenž s kapelou postižených chovanců Jedličkova ústavu točil už klipy, dostal loni na jihlavském festivalu cenu diváků. Je totiž nevtíravě pozitivní a nestrojený, nenutí k aranžovaným zpovědím, nýbrž sleduje bezprostřední situace.
Tváří se jako uvolněná reportáž z muzikantského zákulisí, přitom však nadhodí několik motivů, které pohodářskou náladu lehce naleptávají; až zamrzí, že je dál nerozvíjí.
Zásada zdravě věcného kapelníka Šimona Ornesta, že „soucit a lítost ničemu nepomůžou“, přináší zjevně skvělé výsledky jak muzikantské, tak terapeutické, ve filmu vtělené zejména do příběhu Petra Tomka, jehož opakované záchvaty léčí vytoužené velké sólo na pódiu.
Ale současně se v komunitě, kterou Ornest navzdory jejím limitům dovedl ke slávě, objevují zárodky rebelie. Jeden pramení z dospělosti – „Už nám není patnáct let!“, druhý z nechuti k reklamních nástrojům.
„Mám jakoby kandidovat na prezidenta? Nechci, to je propagace, za nás mají přece mluvit výkony, ne politika,“ vzbouří se člen souboru. A člověk mu tleská.
