Mluvit o němém filmu by nebylo ani přesné, ani spravedlivé. V Pianu na křižovatce se sice vůbec nehovoří, respektive dialogy aktérů se odehrávají tak trochu jako v pantomimě, tedy bez použití zvukového záznamu, ale zato v něm zní hudba. A ne ledajaká!
V podstatě jde o sedmdesátiminutový klavírní koncert s dvojnásobnou přidanou hodnotou. Jak v podobě kulis Pražské křižovatky čili kulturních prostor kostela svaté Anny, tak mikropříběhu z časů covidové prázdnoty, v němž však nechybí ani pár vtipných nápadů. Patří k nim třeba klika pro štěstí končící v cizí kapse nebo vzdorné klavíry, které i bez dotyku hráčů odmítají umlknout.
Nenápadná podívaná skrývá několikerý celovečerní debut. Scénář napsali Jan Senius a Jakub Zahradník, přičemž první z nich si připsal také režii a střih, kdežto druhý se stal tichým průvodcem i producentem snímku, který v sobě nese nepřímé znaky reklamy.
Skladatel, klavírista, básník a pořadatel veřejných akcí Jakub Zahradník totiž piana také prodává, ostatně jeho pražská Pianotéka Zahradník tvoří rámcový půdorys snímku. Ovšem půdorys tak přirozený a nenucený, že si člověk povzdechne – Kéž by každá reklama měla tolik nevtíravé kultivovanosti jako Piano na křižovatce.
Večer ještě v Pianotéce svátečně oblečení hosté se sklenicemi vína poslouchají živou hudbu, ráno už pouze sám majitel sklízí použité nádobí, zamyká a na dveře vyvěšuje stručné sdělení: Pandemie, koncerty zrušeny, obchod zavřen.
Ale podle jeho návodu i v nucené izolaci zabloudí několik virtuózních poutníků do prázdného chrámu, ve kterém je dočasně umístěn vzácný nástroj. K domluvě jim stačí vždy kratičká němohra, koneckonců slova jsou zbytečná tam, kde hovoří tóny pod rukama mistrů.
Při sólovém vystoupení se postupně vystřídali Igor Ardašev, Jitka Čechová, Martin Kasík, Karel Košárek či Tomáš Víšek a nejen pro zasvěcené znalce je místy požitkem sledovat bezmála milostné laskání kláves, hraničící s osamělou extází. Hudební dramaturgie vedoucí od národních klasiků až po Gershwina navíc dobře ladí s obrazovým i pocitovým bezčasím pustých ulic metropole.
Covidových dokumentů se zrodilo několik, naposledy Velké nic nebo Stop Time, nicméně Piano na křižovatce se od nich liší vynalézavou originalitou. Třebaže úporná snaha o střihovou i obrazovou dynamiku působí někdy až rušivě, střídání interpretů se postupně stává čistě mechanickým, lyrika zdržuje a výhradní přehlídka společenské vytříbenosti by potřebovala lehce „ušpinit“, třeba jen méně formálním úborem.
Piano na křižovatceScénář Jan Senius a Jakub Zahradník, režie Jan Senius |
Nicméně na prvotinu je to pokus zajímavý, riskantní a hodný respektu tím spíše, že jde o projekt typicky srdcařský, nikoli však diletantský. Přinejmenším všem zúčastněným poskytuje zjevnou radost, což není málo. A když „kostelní“ nástroj odvážejí na novou křižovatku jeho osudů a klavíristé si konečně společně, „štafetově“ zahrají Bugatti Step, líhne se nová naděje.
Zkrátka Piano na křižovatce zosobňuje špičkový koncert proti tehdejší pandemické marnosti. Otázkou zůstává, jestli tak zapůsobí ještě dnes, nebo zda si bude muset vystačit s diváky, kteří ocení každou hravou maličkost – třeba výčet pian v hlavní a ve vedlejší roli ze závěrečných titulků.
