Elegie, útvar vyjadřující stesk či zármutek, si za název svých memoárů zvolil před čtyřmi lety J. D. Vance. Chlapci původem z Appalačského pohoří v Kentucky, jehož vyrůstání rámovaly sociální problémy, vyloučení, chudoba, násilí i závislosti, se povedlo ze začarovaného kruhu jako prvnímu v rodině vystoupit a absolvovat jednu z nejprestižnější univerzit světa – Yale. Když jeho kniha vyšla, média ji interpretovala jako svědectví o životech těch, kvůli kterým se Donald Trump stal prezidentem.
Režisér Ron Howard, tvůrce filmů Čistá duše nebo Rivalové, a scenáristka Vanessa Taylorová se však v rámci filmové adaptace, kterou uvádí Netflix, rozhodli politický rozměr příběhu dát stranou. Soustředí se převážně na drama jedné rodiny. A to je jim vyčítáno. Podle odpůrců filmu sklouzli k marginalizaci a stereotypizaci problémů současné Ameriky.
To si Glenn Closeová nezaslouží
Z místní perspektivy však nabízí divákovi pohled do míst, kterým se hollywoodští filmaři navzdory svému aktivismu spíše vyhýbají. Samozřejmě v mnoha ohledech příběh J. D. Vance, jeho matky Bev závislé na drogách i svérázné babičky Mamaw trpí na klišé a zkratky. Možná by však bylo namístě ocenit snahu Howarda k tématu přistoupit, neboť je to vskutku výzva. Místo toho však Americká elegie dostává, například v magazínu The Atlantic, hodnocení „nejhorší film roku“.
A to je například vůči Glenn Closeové v roli babičky nefér. Před kamerou i tentokrát podává strhující výkon, který by jí, pokud akademie film z politických důvodů neodsoudí, mohl přinést další nominaci na Oscara. Zamířit by nominace mohla i za Amy Adamsovou. Pozornost by však akademici mohli věnovat i výkonu představitele dětského J. D., Owena Asztalose, který se objevil už ve filmu Peterson.
Navzdory bolestivému a drsnému tématu filmu však Howard nesklouzává k nadbytečné jímavosti či citovému vyděračství, s hrdiny pracuje vesměs pragmaticky. Je jen škoda, že selhává v jednom podstatném tvůrčím úkolu – poodhalit alespoň částečně divákovi motivace a minulost postav.
Charaktery babičky a matky zůstávají v mnohém záhadou, jako by snad předpokládal, že o tom už si diváci přečetli v knize. Prostor by přitom ve filmu byl, namísto opakovaných typizovaných scén, které mají jen upevňovat pozici Bev jako problematické, nestálé matky a Mamaw jako taktéž chybující avšak poučené babičky.
Nejlepší dílo kariéry tak Howard rozhodně netrumfnul, vzhledem k vybrané tematice a náladě v USA by to snad ani nešlo. A možná je to dobře. Takto totiž promlouvá k mnohem většímu publiku.
