Pro nový film Romana Polanského Muž ve stínu, který dnes vstupuje do českých kin, platí v podstatě týž princip jako pro Zelenou zónu od Paula Greengrasse, která k nám dorazila před týdnem.
V obou případech jde o politický thriller s dozvuky války v Iráku; Muž ve stínu je osobnější a ztišenější, Zelená zóna dravější a výbušnější, ale oba filmy zosobňují výborné žánrové řemeslo vyplýtvané na plakátovou historku o vládním spiknutí.
Novinář na stopě
Muž ve stínu vznikl podle knihy Roberta Harrise, která v Česku vyšla pod názvem Duch. Angličané ji spojovali s Tonym Blairem: vypráví totiž o bývalém britském premiérovi oddaném Bílému domu, který hledá v Americe azyl před hrozícím soudem za válečné zločiny.
Ale možnost dosadit si Blairovo jméno za postavu, již šarmantně hraje Pierce Brosnan (rozhovor s Brosnanem čtěte zde), ještě nedělá z placaté zápletky dráždivou záležitost. Zvláště když se připočtou další věčná klišé konspiračních filmů, počínaje postavou zvědavého novináře a konče zlovolnou rolí CIA.
Daleko pikantnější příchuť filmu dodává bezděčná podobnost expremiérova osudu s údělem Polanského: také režisér žije v exilu, také on utíká před soudem; ostatně Muže ve stínu dokončoval z vazby a jeho nedobrovolné domácí vězení má pocitově styčné body s izolací, v níž žije Brosnanův hrdina.
Právě nálada, již kolem jeho sídla Polanski buduje, patří k nejsilnějším zbraním filmu. Zvlášť když do chladu betonu a skla na sychravém pobřeží bičovaném lijáky uvede titulní postavu: Ewana McGregora coby námezdního pisálka, novináře najatého nakladatelstvím, aby dokončil expremiérovy paměti po svém utonulém předchůdci.
Že se nováčkovi na kolegově smrti něco nezdá a při pátrání objeví nebezpečnou stopu, uhádne každý divák předem podobně jako její řešení podle prosté zásady: vypadá-li podezřele A, viníkem bude B.
Jako z Psycho
Zato skvěle účinkuje novinářův skok z cynické branže štiplavě zábavných glos do malé bezútěšné pevnosti, za jejímiž okny vichr prohání mlčenlivou ochranku, kde se McGregor šklebí nad nudným rukopisem a kam poznenáhlu při politikově ohrožení zapadá jako "jeden z nás", zatažen i do žárlivých her mezi premiérovou manželkou a milenkou v podání výtečné Kim Cattrallové.
Ve srovnání se Zelenou zónou má vyprávění starosvětštější rytmus, ale soustředěnou atmosférou buduje napětí stejně dovedně: od zlověstného trajektu až po noční motel jako vystřižený z Psycho.
Ovšem některé motivy předkládá režisér až příliš okatě, aby musely hrdinu i publikum doslovně trknout – a přitom je to zbytečná námaha. Vždyť snad s výjimkou McGregorovy postavy je všem dávno jasné, kdo tahá za vražedné nitky.
