RECENZE: Nejde o smrt, ale o život. Aby čas, který zbývá, stál za to

Z karlovarského festivalu si Jednotka intenzivního života odvezla dvě zvláštní uznání a třetí místo v divácké anketě, což je o to pozoruhodnější, že vypráví o paliativní péči, napohled vzdálené generaci batůžkářů. Ale zdání klame.

Definice praví, že paliativní péče je „přístup zaměřený na zvyšování kvality života pacientů a jejich rodin v situaci, kdy čelí život ohrožující nemoci“. Tedy smrti. Jenže lékař tu poví, že „nejsem profík na smrt, ale na to, aby život před ní byl slušnej“. A to zabírá bez rozdílu věku.

Zvuk přístrojů zneklidňuje jako v hrozivé sci-fi, a když přejde v poplašné pípání, člověk sebou trhne. „Odešla v 11.26,“ zapíše lékař. Odpojit, zabalit, odvézt, zhasnout.

To podstatné se však v novince kin předurčené svou důvěrností spíše pro obrazovku odehrává předtím. Když medici na stáži mají hlasovat – oživovat, nebo ne? Je to eutanazie, či není? Jsou zmatení, učili se přece zachraňovat, ale kdy mají dovolit pacientovi, aby zemřel?

Režisérka Adéla Komrzý stojí diskrétně v pozadí. Paliatr se člověka ptá, co ho trápí, i když jeho diagnózu zná. Slyší, že nejhorší je nevědět, kolik času zbývá. Někdo píše na tabulku „Jak dlouho tu budu?“, jiný rozhovor odmítá: „Mám pak pocit, že musím něco rychle řešit, bez vás si uchovám aspoň naději.“

Dáma, která ještě nedávno pečovala o zahrádku, vede s lékařem úsměvnou debatu o víře: „Já jsem fyzik, nevěřím. A vy? – Já jsem katolík, moje manželka protestant,“ odpoví.

Kateřina Rusinová, Ondřej Kopecký a jejich tým se snaží, aby čas, jenž pacientům zbývá, stál za to. Vystupují vstřícně, ale nesentimentálně; mrazí při jejich výcvikovém rozhovoru s matkou umírajícího dítěte, jejž vystřídá týž reálný osud. 

Jednotka intenzivního života

70 %

Režie Adéla Komrzý, účinkují Kateřina Rusinová, Ondřej Kopecký

Kinobox: 83 %

Ve tmě a větru za okny, kde svítí jenom pár lampiček, doktor hraje na cello a jeho kolegyně přijímá nový případ se slovy „Pro něj už toho moc neudělám, ale pro jeho rodinu mohu,“ působí film až přízračně.

Ačkoliv má zjevně plnit i osvětový účel, umí dokument najít silné lidské detaily: novoroční přípitek mezi hadičkami, svatbu v paruce, pozůstalé s fotografiemi posledních společných chvil. 

Body navíc však patří zejména všem, kdo k natáčení tak osobních zážitků svolili.