RECENZE Vlajky našich otců: Jak Clint Eastwood dělá podruhé totéž

Nápad vzkřísit americkou bitvu o japonský ostrov Iwodžima nadvakrát, očima obou válčících stran, je hospodárný i výnosný.

Na jedné straně se obří scény, konvoj amerických lodí či letecký útok, dají natočit jednou z více úhlů a použít pro oba filmy.

Vlajky našich otců

60 %

USA, 2006, 132 min.

režie Clint Eastwood,

hrají Ryan Phillippe, Jesse Bradford, Adam Beach, Paul Walker

Kinobox: 66 %

IMDb: 7.1

Na straně druhé se pěkně množí ceny: dohromady si vysloužily šest oscarových nominací, byť jen jedinou výhru, za střih zvuku pro „japonské“ Dopisy z Iwo Jimy. Po nich teď přicházejí „americké“ Vlajky našich otců. Který z filmů je lepší?

Jako z fotografie
To záleží na osobním vkusu a sympatiích. Oba snímky totiž Clint Eastwood natočil takřka stejně a k obrazu svému, jako úctyhodné bitevní drama s jedním novým prvkem a záplavou starých úvah: že lidé nejsou jen „zlí“ a „hodní“; že matky vojáků trpí stejně; že z týlu
se válka jeví jinak než v palbě.

V obou případech střídá časové roviny vyprávění. A tím novým motivem - po objevu dopisů Japonců z prvního filmu - se ve Vlajce našich otců stává slavná fotografie, na níž skupina Američanů vztyčuje na ostrově prapor.

Klíčový výrok „Správná fotka může prohrát, nebo vyhrát válku“ odstartuje skorodetektivku hledající pravdu o symbolu, jenž pro Státy znamenal vzpruhu. Tři hrdinové z fotografie jsou povoláni do vlasti, aby sehnali peníze na další válečné výdaje.

Jejich „turné“, show po americku s bankety, projevy, fábory, fanynkami a kýčovitými rekvizitami, tvoří zajímavější část filmu a zároveň protipól syrovým bitevním obrazům, v nichž se Eastwood zjevně - a marně - snaží překonat Spielbergovu tresť absolutního chaosu v úvodu snímku Zachraňte vojína Ryana.

Stejně jako Dopisy mají i Vlajky silnou zbraň ve výtvarném pojetí, jehož barvy připomínají vybledlé válečné filmy z jiných časů, a slabiny v dialogu: každá druhá věta mluví „o správných chlapech“ nebo „dobrých klucích“, které „vrátíme jejich mámám“.

Z trojice armádních hvězd se herecky vyděluje Adam Beach coby indiánský voják, jenž náhlý přechod z výbuchů bojiště do světel popularity snáší nejhůře. Ovšem skoky mezi krajinou války a slávy zažívá i divák, pro nějž se mechanickým opakováním stávají monotónními.

A protože děj brzy prozradí, kdo, proč, jak a kolik vlajek vlastně ve skutečnosti vztyčil, najednou už v sále není na co čekat.