RECENZE Město šílenců: Costa-Gavras tentokrát obžaloval média

- Režisér Costa-Gavras si vysloužil pověst politického tvůrce - stačí připomenout jeho Doznání o procesech padesátých let, obraz chilské tragédie Nezvěstný či Hrací skříňku, v níž advokátka odhaluje fašistickou minulost vlastního otce.

Ani v nejnovějším Městě šílenců, jež natočil v americké produkci, francouzský filmař řeckého původu své chápání světa nemění; tentokrát zve na lavici obžalovaných média.

Město šílenců

50 %

USA, 1997, 115 min.

režie: Costa-Gavras,

hrají: Dustin Hoffman, John Travolta, Alan Alda

Kinobox: 63 %

IMDb: 6.3

Ve Městě šílenců - jinak poklidném městečku, kde se jako největší událost místního televizního zpravodajství jeví snížení dotace zdejšího přírodopisného muzea - se odehrají vlastně dvě navzájem propojená dramata.

To subtilnější, čistší a účinnější „obstarají“ dva muži, jež svede dohromady náhoda. Kdysi věhlasný, za trest odsunutý reportér (Dustin Hoffman) se tu stane bezděčným svědkem tragické nehody: propuštěný hlídač v podání Johna Travolty, jenž marně prosí ředitelku muzea o návrat, omylem postřelí vlastního kolegu.

„Já jen chtěl, aby mě poslouchali, člověka jako já nikdo nikdy neposlouchá,“ vysvětluje plačtivě „zabiják“, proč s sebou vzal pušku a dynamit. Ve zmatku pak zadrží výpravu školáků jako rukojmí - a reportér má „sólokapra“, šanci, jak se exkluzivním přenosem z obleženého muzea vrátit na novinářské výsluní.

Vztah obou mužů se ovšem pozvolna proměňuje: reportér vymýšlí bezbrannému hlídači taktiku (“Propusť dvě děti, bílé a černé, to ti u veřejného míněné pomůže“), ten zase poskytuje novináři zdrcující zpověď obyčejného „fotříka“, který touží po jediném - vrátit se domů.

Jakkoli spolehlivě tu Hoffann čaruje zejména svým hlasem, Travolta jej tentokrát mírně přehrává studií venkovského balíka, prostomyslného chasníka z rodu Forrestů Gumpů, dobráka pod manželčiným pantoflem, jenž zkrátka někdy „přestřelí“.

O téhle dvojici (a dětech) by mohlo vyprávět samostatné drama, Costa-Gavras však postupně přelévá pozornost k „třetímu hrdinovi“, jenž by s trochou nadsázky mohl nést jméno televize Nova. Podobně laděná stanice totiž Hoffmanova reportéra „uklidila“, když odmítl v jednom přímém přenosu popisovat krvavé kusy těl. Právě z takových „Nov“ se do městečka slítají jako supi smečky senzacechtivých novinářů v čele s rozkošně cynickým Alanem Aldou - a právě média, jež zručnou manipulací „vyrábějí“ z Travoltova hrdiny střídavě ubohou oběť a sprostého vraha, nesou vinu na závěrečné tragédii.

Kdo by o tom zapochyboval, pro toho vykřičí jasnou obžalobu do desítek kamer sám Hoffman, jediný relativní „slušňák“ mezi profesionálními lháři. Škoda té laciné doslovnosti, která svádí pramínek jedinečného příběhu do řečiště stokrát obehraných tezí o zneužitelnosti médií. Divákům může být další „profesní román“ ukradený a novinář se nad jeho účelovým obrazem spíše zasměje.