RECENZE Atentát v Ambassadoru: Herecká pocta časům Bobbyho Kennedyho

Ač se Atentát v Ambassadoru v originálu jmenuje Bobby a odehrává se během posledních hodin života Roberta Kennedyho, není to politický životopis.

Jeho síla i smůla tkví v půvabné nenápadnosti, s níž líčí průsečíky lidských osudů jednoho dne v jednom hotelu, vcelku obyčejného až do chvíle, kdy tu padnou osudné výstřely.

Poctivý a podmanivý film z jiných časů zdobí „jen“ úžasná souhra prvoligových hvězd a nápad vyprávět o „Bobbym“ prostřednictvím jiných, od personálu přes volební štáb po náhodné hosty.

Atentát v Ambassadoru

70 %

USA, 117 minut.

režie Emilio Estevez,

hrají Helen Huntová, Elijah Wood, Anthony Hopkins, William H. Macy

Kinobox: 69 %

IMDb: 7.0

Sám Kennedy se objevuje pouze v archivních záběrech či jako silueta snímaná zezadu; žádná „náhradní“ herecká tvář neruší pocit autenticity, násobený retrostylem 60. let včetně hudby v čele se Simonem a Garfunkelem.

Filmům jako Atentát v Ambassadoru chybí vlastně jediné: tvrdé lokty. Za svou uměřenost sbírají nominace – ne náhodou Americké sdružení herců navrhlo na svou cenu celé obsazení snímku – a ve finále přenechávají vítězství efektnějším podívaným.

Teroristé se tu neplíží v kuklách s metrákem semtexu; ve chvíli, kdy hotel – a v něm ženu – opouští jeden z hrdinů, ve dveřích se míjí s novým příchozím, napohled stejně všedním. Jeho tvář se z davu znovu vynoří, teprve když stiskne spoušť.

Jako americký a navíc historický film spotřebuje Atentát v Ambassadoru až příliš názorných symbolů doby. Válka ve Vietnamu, demonstrace, smrt Martina Luthera Kinga a Kennedyho projevy tvoří v dokumentárním sestřihu rámec smyšleného příběhu z volebního dne.

Našince potěší neodbytná česká novinářka z Rudého práva, jež horuje pro socialismus s lidskou tváří, krade jídlo a netuší, kdy byly v Československu poslední svobodné volby.

Snad je jméno Kennedy elektrizovalo, snad jim útržky lidsky věrných postav lahodily, zkrátka i hvězdy s lehce pošramocenou pověstí, Sharon Stoneová či Demi Mooreová, hrají jako o život. Fakt, že Kennedy na plátně není herecky „zhmotněn“, sice budí mírný pocit nenaplněnosti, ale závěr propojující nitky osudů krví tu pocitovou mezeru zaplní.