Ještě si na cestu rychle přibalí prášky proti bolesti, v autě pak svému partnerovi oznámí – Dostala jsem to – a slyší otrávenou reakci – Tak to snad ani nemusíme nikam jezdit.
První znak vzájemného napětí na sebe nabaluje celou škálu rýpání, výčitek, hádek, podezírání, obviňování: „A kdo to kazí, já snad?!“ Oba hrdinové, které představují Kristýna Podzimková a Aleš Bílík, se dokonale zbavují třeba jen drobného závanu diváckých sympatií.
Člověk se s nimi necítí zrovna příjemně a zůstává s dvojicí prakticky jen ze zvědavosti, jestli podle všech pravidel bude ten smířlivější nakonec větším provinilcem, nebo zda tvůrci přijdou s něčím rafinovanějším.
Nepřijdou. Jako studie rozklíženého vztahu včetně ponižujícího čmuchání v partnerově mobilu zosobňuje Poslouchej slušnou, byť nikterak převratnou, ukázku nyní tak módního žánru založeného na dialogu plném osobních malicherností: „Drobíš. – Ještě něco?“ Pomáhá i dobře odposlouchaný generační jazyk ve výlevech hysterie „Přestaň hrotit!“
Ovšem od vymáhání náhradního sexu po zlověstný plakát zmizelé dívky se s protivně doslovnou osudovostí naznačuje, že vážně není něco v pořádku, a čím víc roste hrozba, tím nepochopitelnější se zdá, proč vlastně pár ještě pořád zůstává spolu. Nadpřirozené prvky už údiv jen korunují.
Realizačně se naplňuje běžný žánrový model včetně děsivých zvuků a stínů, jenže tam, kde zákonitost napínavých šarád předepisuje dvojitý zvrat, nedostaví se ani jeden.
Přesto si divák uchovává přirozenou zvědavost na rozuzlení – a s jeho banálností se po všech slibných přípravách těžko smiřuje, o pointě raději nemluvě. Jistou smířlivost navodí teprve titulky, z nichž vytuší, že scenáristický i režijní tandem David Laňka a Martin Müller byl do značné míry podporován rodinou a přáteli. Domácí zájmová činnost.
