Fakt, že se Devadesátky vracejí v čase takřka o dvacet let, má dvě nevýhody. Zaprvé, organizovaný zločin není tak vzrušující jako vraždy soukromé, zvláště když jednotlivé kauzy už se zpracování dočkaly, od Mrázka v Příběhu kmotra po Berdychův gang v Expozituře.
 |
Zadruhé, divák vědomě i podvědomě hledá a srovnává, kdo z Případů 1. oddělení se v Devadesátkách vrací v mladší podobě, což nutně rozptyluje. Takže: Martin Finger hraje postavu Bolka Polívky, Kryštof Bartoš roli Ondřeje Vetchého a Robert Mikluš „předskakuje“ Miroslava Hanuše.
Přesto však převažuje radost, že se filmařsky zvládnutý tvar nedrobí ani politikou, ani rodinným zázemím, s výjimkou Bartošova nováčka týmu, a že kromě moralizování Fingerova hrdiny, jež s Polívkovou verzí moc neladí, se tak jako Případy 1. oddělení drží čistě profesní, věcné každodennosti.
Nadto jsou Devadesátky dobově autentické, počínaje technickými detaily, jenom benjamínek umí zacházet s telefonním záznamníkem, a konče přirozeně nekorektním jazykem, kde se ještě nemluví o Romech, nýbrž o cikánské komunitě z Kladna.
I díky sestřihu archivních zpráv v úvodu epizod se postupně vybaví skandály divoké éry včetně celebrit spojených s nadací pro pozůstalé po strážcích zákona či s Jonákovým Discolandem a vzájemné soupeření uvnitř policie vystihne třeba jen zmínka „ty máš přece Roubala“.
Sice se neustále opakuje, že „je jiná doba“, ruší také doslovnost pouček typu „děláš pro šmejda, není ti na blití?“, nicméně vzdor podobným kazům jde znovu o žánrový nadprůměr založený na střízlivém pojetí, kam patří týdny a měsíce čekání, přešlapování i malověrnosti.
Devadesátky zkrátka nevtíravě ukazují, jak pracné, nevděčné, zdlouhavé, rutinní a někdy otravné může být povolání, které jiným seriálům slouží buď k akčním efektům, nebo k genderovým banalitám.
Díky pátračům z počátků 1. oddělení se člověk dokonce přistihne při myšlence, že má policisty vlastně rád.
