Ano, to je Francie. Pyšní se vstřícností k cizincům, ač má s nimi problémy, a když o prolamování předsudků natočí sluníčkářskou komedii, zaplní kina. Na první díl tam před pěti lety přišlo přes 12 milionů lidí, na deset milionů vidělo jeho televizní premiéru a druhý díl teď našel pět milionů diváků za tři týdny.
Režisér a spoluscenárista série Philippe de Chauveron zřejmě nalezl vděčnou, vlídně bezbolestnou polohu vyprávění. Hrdinové mají sice občas potíže s politickou korektností, ale pouze v zájmu jednotlivých gagů, když třeba léčivý bederní pás považují za teroristův opasek plný výbušnin.
Zato celkové vyznění jasně přitakává etnické i náboženské toleranci, rodinným hodnotám, ale i sexuálním menšinám a kreslí téměř reklamní obraz státu, kde se ve vší rozmanitosti tak svorně žije.
Herci Christian Clavier a Chantal Lauby coby středostavovští katolíci jako by z veseloher minulého století přešli do světa, kterému přestávají rozumět, leč upřímně se o to snaží. Dokonce absolvují tak vyčerpávající cestu za nabytými příbuznými, že po návratu s úlevou vítají jako znak domova i stávku.
Jejich ostražitosti vůči zeťům se nelze divit: ne proto, že jsou „jiní“, ale protože coby živitelé rodin se neosvědčují. A když všechny čtyři dcery i s milovanými vnoučaty hodlají následovat své muže do jejich rodných zemí, kde se prý lépe prosadí, vymyslí děda s babičkou lest, jak jim ukázat, že jen ve Francii je ráj.
Plán je to finančně nákladný, dramaticky dětinský a přitom málo využitý, protože mu předchází hodinový prolog, do kterého film zahrne ještě vedlejší postavy jako černošskou lesbickou svatbu, afghánského uprchlíka v zahradním domku nebo faráře oddaného seriálu Hra o trůny.
Nicméně každý z odstředivých motivů odevzdá svůj poctivý podíl na smíchu, který nejčastěji probouzejí právě důvtipné jednotlivosti. Počínaje pyžamem ve stylu Maa Ce-tunga a konče spikleneckou dohodou s vnoučaty, o falešném profilu tibetského aktivisty nemluvě.
Samozřejmě k tradici francouzské veselohry patří konverzační ráz. Od domáckého tlachání přes trapasy jazykových bariér až po vážnější výměnu postojů, kde zazní památný výrok „prezident Macron je v pohodě, ale Francouzi ne“, tu vítězí slova nad situacemi.
Což je jeden prvek, který novinku našich kin předurčuje spíše k televiznímu zážitku. Druhým je dabing, jemuž vévodí Eliška Balzerová s Miroslavem Donutilem; zvláště hereččin výraz v roli babičky, která hrozbě loučení čelí energickým sportovním výkonem, patří k nejpůvabnějším okamžikům.
Ovšem to nic nemění na faktu, že snímek Co jsme komu zase udělali? zosobňuje učesaně pospolitou, bezzubě neškodnou reklamní agitku na „multi-kulti“ Francii včetně turistické přehlídky přírodních krás, památných zámků, jídla a vína.
