RECENZE: Modrý Avatar přináší revoluční rozměr, ale také protivnou zelenou rétoriku

Propagace sci-fi Avatar Jamese Camerona dosáhla takových rozměrů, že se ho diváci začali bát. Logicky, říká se, že pýcha předchází pád, a Cameron svůj film nekriticky adoruje už od první klapky. Myslet si můžeme své, ale po premiéře je jasné, že na pýchu má nárok. I když by mohla být menší. Avatar je revoluční, nikoli však revolučně dobrý.

Modrý premiérový koberec, modré plakáty, modré postavy: Avatar dostal od svých tvůrců do vínku modrou jako jednotící barvu. Mnohem, víc by mu slušela zelená. Jestli je totiž pro Cameronův velkofilm něco příznačné, pak je to jeho nepříjemně tezovitý ekologický apel.

Zelená, jedině zelená

Boj za deštné pralesy, nepostradatelnost obnovitelných zdrojů, život v symbióze s přírodou jako jediná správná cesta - to vše nám režisér Titaniku, nejvýdělečnějšího filmu všech dob, servíruje jako na stříbrném podnose.

Avatar

70 %

Režie: James Cameron, 166 minut

Hrají: Zoe Saldana, Sigourney Weaverová, Sam Worthington

Kinobox: 83 %

IMDb: 7.9

Tedy abychom byli spravedliví: nejprve je ten podnos sotva viditelný. Pak ho ale tvůrci začnou leštit - jednou, dvakrát, třikrát a pro jistotu ještě po čtvrté, aby i těm nejméně chápavým došlo, co jim dojít má.

Že totiž vůbec není hezké, když kácíme stromy, vysáváme planetu a myslíme jen na své vlastní blaho. Kam se hrabe Al Gore a „jeho“ oscarová Nepříjemná pravda.

Když Cameronovi modří hrdinové z planety Pandora začnou vytahovat hesla jako „neberte nám naše lesy“ a hlavní hrdina Jake (Sam Worthington) po vzoru aktivistů zaútočí na mamutí bagry, člověk si z pocitu trapnosti začne sundávat 3D brýle (ne že by tím zelené ubylo).

Revoluční rozměr

Smutné je to o to víc, že na začátku si je naopak sundat odmítáme, tak působivou podívanou Avatar nabízí. Nově objevená planeta Pandora, kam nás zavádí, je místo jako vystřižené ze snu. Divukrásné, jiskrně barevné, šťavnatě živé, zkrátka dokonalé.

Když do něj prostřednictvím speciálních 3D brýlí vplujeme, nemůžeme se na tu krásu vynadívat. Střídavě šilháme nad obroučky, abychom se přesvědčili, že se nám nezdá, a když zjistíme, že nikoli, zase se do ní uhranutě zahledíme.

Cameron vytvořil svět, který je nám povědomý, a zároveň se ničemu nepodobá. Svět, kde skutečně vládne pouze fantazie.

Nutno říct, že kouzlo Cameronova snímku netkví v trojrozměrnosti; respektive tkví v tom, jak nově dokáže s trojrozměrnou technologií pracovat. Nebudu přehánět, když řeknu, že Cameron je první režisér, který pochopil, jak ji využít ve prospěch, a nikoli tak jako jiní tvůrci na úkor samotného filmu.

Do diváckých řad neposílá smrtící kulky ani kopí (i když by mohl - akčními scénami rozhodně nešetří). Nebolí z něj oči, nepracuje s bezobsažným efektem. 3D formát bere jako bonbónek, odměnu pro diváka, který se chce dívat na svět opravdově. Není bezpodmínečně nutný, neobtěžuje a objevuje se jen tam, kde má doopravdy smysl.

Co je ale nejpozoruhodnější, nepřidává „směrem ven“, nýbrž prohlubuje. Zatímco v nejnovějších 3D hororech stříká krev až do zadních řad, tady k nám dolétne maximálně kapka vody.

Stačí se chvíli dívat bez brýlí a zjistíme, že přední plán lze často sledovat bez nich: trojrozměrný efekt vytvářejí především detaily v plánech zadních. Výsledkem tak není realita vystupující z plátna, ale naopak svět, který vtáhne dovnitř.

Podobá se to pohledu z okna, obyčejnému, a přitom bohatému. Což je osvěžující, příjemné a nevtíravé. Dokonce tak, že za dvacet minut zapomeneme, že jsme přišli na „revoluční 3D film“.

A tady pozor. Právě v tom, jak Cameron pracuje s hloubkou prostoru (a v ničem jiném) Avatar skutečně revoluční je. Ještě žádný film nedokázal vytvořit tak věrohodnou iluzi prostoru. Stejně jako byl Cameron o krok dopředu, když před dvacet lety přišel s Terminátorem, je o krok dál i teď.

Vrtulky, mašiny a humor

Ostatně pozoruhodná je vedle technologie i výtvarná stránka filmu: od útlých třímetrových postav modrých obyvatel Pandory, přes nápadité kreatury z rostlinné i živočišné říše či propracované futuristické mašiny až po dechberoucí barevné valéry.

Jako průvodce po říši fantazie Cameron nezklamal. Při procházce krajinou Pandory nepřestává překvapovat hravými detaily (vzduchem se vznášejí „medúzky“, zářivé vrtulky a světélkující kořeny stromů). A co je ještě lepší, nechybí ani humor, který jsme tak milovali v jeho raných filmech.

Jake, který se do říše lidu Na’vi dostává ve formě genetického dvojníka člověka, totiž na začátku „zlobí“. Exmariňák, jehož válka přivedla na invalidní vozík, vcelku pochopitelně bojkotuje vojenskou disciplínu, a tak mu není zatěžko tu něco/někoho pošťouchnout, tu vlézt, kam lézt nemá. A hlavně to všechno vtipně glosovat.

Problém nastane ve chvíli, kdy si uvědomí, že „má poslání“. Z cynického veterána se stává patetický řečník a vůdce „revoluce“, který jde proti „civilizačnímu zlu“. A utlačovaný, respektive bezcitnými armádními silami devastovaný lid zachraňuje před vyhlazením.

Když ani Ripleyová nebere

Cameron je jistě dobrý režisér, ale také megaloman a kazatel. A právě tato jeho stránka ničí vše dobré, co vytvořil Cameron - průvodce v prvních šedesáti minutách.

Nanicovaté projevy a prázdné dialogy tak nemůžou zachránit ani herci, respektive jejich počítačové „klony“. Jakkoli jsou výrazy tváří nečekaně dobře čitelné i v elektronické podobě (není sporu že trikaři z novozélandského studia odvedli skutečně špičkovou práci) a jakkoli věrohodně působí umělý jazyk, jímž se lidé na Pandoře mezi sebou domlouvají, výsledku to nijak nepomůže.

Zoe Saldana, která hraje domorodkyni a Jakeovu lásku Neytiri, je neuvěřitelně svůdná (ne nadarmo se Avataru přezdívá „šmoulí porno“). Sam Worthington má svaly i šarm a v jeho šedomodrých očích se určitě utopí nejedna fanynka (a to i ve chvíli, kdy nejsou lidské, ale avatarské).

Ani Sigourney Weaverové alias bioložce Augustinové, specialistce na kulturu a jazyk Na´vi, nechybí osobitost (stačí, že první věta, kterou pronese, když ji proberou z hibernace, zní: „Kde mám sakra tu cigaretu?“). Máme tu lovestory i dramatický souboj. Přesto to nestačí. Herci, hybridy - úplně jedno, kdo je zrovna na scéně. Jak by řekl klasik: kde není co hrát, ani Ripleyová „nebere“.

Hybrid Avatar

Cameron se zkrátka tak jako spousta jiných režisérů, kterým dali do ruky miliardy a moc ovlivňovat masy (protože co jiného je dobrý marketing), nechal unést a pokoru ve vztahu k řemeslu nahradil bezobsažným gestem. Naznačil novou cestu, ale sám se zapomněl posunout.

Po první hodině začne bezmála tříhodinový film drhnout a postupně ztrácí na atraktivitě. Dokonce ani závěrečná bitva, na kterou je režisér tak hrdý, nezabírá, ba co hůř - zřejmá inspirace bitevní choreografií Pána prstenů (domorodé masy na bájných zvířatech) prokládaná apokalyptickými výbuchy působí jako filmová svatokrádež.

Výsledný dojem z projektu, který by mohl být nejdražší v dosavadní historii filmu (přestože to producenti popírají), je tak více než rozpačitý.

Skoro by se chtělo říct, že hybridem není ani tak Avatar jako postava, nýbrž sám film. Podivná směs moorovského envinromentalismu, zemanovské poetiky a vinnetouovské naivity „říznutá“ estetikou Pána prstenů zůstává na půl cesty mezi proklamovanou revolucí a zcela průměrným velkofilmem.