Nápadem je z nouze ctnost. Režisér Marián Polák dobře ví (a v komentáři, jejž namluvil Kryštof Hádek, opakovaně vysvětluje), že nemůže konkurovat britské Zázračné planetě s jejími výpravami za exotickou divočinou. Záměrně tedy objevuje zázraky, které máme přímo u nosu a které dokazují, jak si příroda proti civilizaci dokáže pomoci. Což také zbytečně znovu a znovu opakuje.
Pro objektiv dokáže objevit naprosté rarity. Vlaštovky žijící v nádražním vestibulu, které se rok co rok učí nalétávat na fotobuňku, aby si otevřely automatické dveře. Armádu užovek kousek za zoo. Syslí kolonii uprostřed sídliště, ptáky na parkovišti, nový život v lomu či na tankodromu.
Jistě, hemžení havěti v kalužích po armádní technice není napohled tak fascinující jako lví smečka v savaně, ale schopnost vyhmátnout nevšední detaily, třeba „modré období“ skokanů, za nímž přijela i japonská televize, staví Polákovu práci na roveň zahraničním kolegům.
Potíž je v tom, že ji prodává poněkud školometským způsobem. Jednak v komentáři, kam vedle zajímavých faktů míchá osobní poznámky i obecná klišé o síle přírody, jednak v obraze, kde kráčí polem řepky, skrývá se s kamerou před deštěm, zkrátka pasuje sám sebe do role hlavního hrdiny.
V tom se Planeta Česko, budovaná i jako rodinný dárek pro autorovy dcery, liší od televizní série Krajinou domova, s níž přitom některé zastávky včetně mokřadů nutně sdílí. Je logické, že v malé zemi se vzrušující záběry hledají pracněji, ale když už se najdou, pak by k divákově úžasu potřebovaly ticho.
