Příběhy z Tokia jsou o lidech, jež známe

Do kin nyní vstupují dva japonské snímky romantická komedie Smím prosit? a poetický thriller Tokyo Eyes (Tokijské oči). Příběhy situované do moderního Tokia po loňské přehlídce nového japonského filmu znovu poopraví představu běžného tuzemského diváka o tom, že japonská kinematografie, to jsou samurajové, gejši a možná ještě prapůvodní Godzilla. Romantická komedie Smím prosit? okouzlila právě na loňské přehlídce natolik, že ji Intersonic zakoupil do distribuce; mezitím se s úspěchem promítala v řadě zemí včetně Spojených států, kde se má zrodit i její remake.

Francouzsko-japonský Titul Tokyo Eyes přivezla společnost Artcam, která dnes večer při premiéře v pražské Lucerně očekává i jeho režiséra Jean-Pierra Limosina; navíc tu bude promítnut slavný Ohňostroj od Takeši Kitana, který si v Limosinově snímku zahrál.
"Chtěl jsem, aby se na plátna kin vrátil obyčejný průměrný úředníček středního věku," říká režisér snímku Smím prosit? Masajuki Suo. Jeho hrdina, nenápadný usedlý ženáč s neměnným životním stereotypem, jednou při návratu z práce zahlédne u metra líbeznou siluetu ženy v okně taneční školy. Nechá se proto tajně zapsat do tanečních kursů pro dospělé. V Japonsku se totiž veřejný tanec v klasickém držení, kdy se muž a žena dotýkají, považuje za neslušný, tudíž groteskní postavy filmu, srovnávané někdy s ranými formanovskými figurkami, zkoušejí své neohrabané valčíky a vášnivá tanga na zapřenou, dokonce v převleku. Pozdní hrdinovy příchody si však jeho manželka vysvětluje nevěrou a vyšle na jeho stopu soukromého detektiva...
Úspěch komedie Smím prosit? prý změnil zákon, jenž zakazoval veškeré veřejné kontakty mezi pohlavími, podle režiséra se japonská společnost více otevřela.
"U nás bývá rodina vnímána jinak než na Západě," líčí Suo.
"Manželé spolu po svatbě prakticky nekomunikují. Jako by platilo - Vzali jsme se, tak se nebudeme vodit za ruku. To je moje žena, tak proč s ní tančit?" Rovněž snímek Tokyo Eyes přivádí na plátno i nám známé neexotické hrdiny, soudobou velkoměstskou mládež od hráčských automatů a z diskoték.
Mezi dvěma z nich se zrodí zvláštní milostný vztah: dívka, sestra policisty, kryje chlapce přezdívaného Slepec, jenž si přisvojil roli mstitele. Jeho pistole zatím oběti míjí, otázka však je, jak dlouho... "Zasáhne ho střela, zasáhne ho žena," shrnuje téma francouzský tvůrce. Natočit svůj případ z černé kroniky - "kde nakonec není nic, jak jsme si mysleli" - prý nemohl jinde než v Tokiu: "V Japonsku souběžně existují moderní chlad, neuchopitelnost technologie a současně lidská blízkost obřího tržiště. Zabloudíte, a přesto tu je skrytý řád."