Proč jste souhlasila se členstvím v porotě festivalu Jeden svět?
Viděla jsem některé filmy festivalu a považuju ho za velice prospěšný. My jinak nemáme možnost vidět nebo mapovat oblasti s různými problémy a pro mě je velice zajímavé se s tím setkávat. Festival taky dává apel na vzájemné poznávání a pochopení, to je pro mě první krok k tomu, abychom se dokázali domluvit.
Jaké jsou podle vás filmy, které festival uvádí?
Nejsou demagogické, rozkrývají věci. Nesnaží se být, jak jsme někdy vídali v těch komunistických, prvoplánové, nevidí jen jednu stránku. My diváci nejsme hnáni do jistého názoru, můžeme si názor udělat sami. A hlavně oceňuju obrovskou vůli filmařů zabývat se problémem a předložit ho veřejnosti.
V souvislosti s dokumentem zabývajícím se lidskými právy se často diskutuje o tom, zda má sílu změnit realitu. Jaké je podle vás poslání dokumentárního filmu?
Změnit asi nic nemůže. To bychom filmu dávali velkou moc. Možná že za bolševismu si to někteří filmaři kladli za cíl nebo si to představovali, ale... Já bych za klad nebo za hodnotu považovala to, že upozorní na problémy a vytrhne lidi z jejich letargie. Donutí je přemýšlet o tom, že zatímco se v té naší malé české kotlině hrabeme ve svých problémkách, svět se zmítá v problémech daleko horších.
Podle jakých kritérií budete jako členka poroty vybírat snímky, jež získají cenu za nejlepší film a nejlepší režii?
No, musím říct, že pro mě asi nebude hrát tak moc roli ta formální nebo profesionální stránka filmu, ale emoce výpovědi, o které ten film je, zaujetí autora opravdu předestřít problém. Některé filmy jsou samozřejmě točeny v podmínkách neprofesionálních. Fascinuje mě ale to, že u nás v profesionálnějších podmínkách často chybí ono zaujetí pro věc. Filmy se tu občas točí jen proto, aby se točilo, a filmaře nic nenutí poukázat na nějaký problém a vyjádřit názor. Kdežto tyto filmy mají jakýsi motor výpovědi. Snaží se dát lidem zprávu o věcech.
Viděla jsem některé filmy festivalu a považuju ho za velice prospěšný. My jinak nemáme možnost vidět nebo mapovat oblasti s různými problémy a pro mě je velice zajímavé se s tím setkávat. Festival taky dává apel na vzájemné poznávání a pochopení, to je pro mě první krok k tomu, abychom se dokázali domluvit.
Jaké jsou podle vás filmy, které festival uvádí?
Nejsou demagogické, rozkrývají věci. Nesnaží se být, jak jsme někdy vídali v těch komunistických, prvoplánové, nevidí jen jednu stránku. My diváci nejsme hnáni do jistého názoru, můžeme si názor udělat sami. A hlavně oceňuju obrovskou vůli filmařů zabývat se problémem a předložit ho veřejnosti.
V souvislosti s dokumentem zabývajícím se lidskými právy se často diskutuje o tom, zda má sílu změnit realitu. Jaké je podle vás poslání dokumentárního filmu?
Změnit asi nic nemůže. To bychom filmu dávali velkou moc. Možná že za bolševismu si to někteří filmaři kladli za cíl nebo si to představovali, ale... Já bych za klad nebo za hodnotu považovala to, že upozorní na problémy a vytrhne lidi z jejich letargie. Donutí je přemýšlet o tom, že zatímco se v té naší malé české kotlině hrabeme ve svých problémkách, svět se zmítá v problémech daleko horších.
Podle jakých kritérií budete jako členka poroty vybírat snímky, jež získají cenu za nejlepší film a nejlepší režii?
No, musím říct, že pro mě asi nebude hrát tak moc roli ta formální nebo profesionální stránka filmu, ale emoce výpovědi, o které ten film je, zaujetí autora opravdu předestřít problém. Některé filmy jsou samozřejmě točeny v podmínkách neprofesionálních. Fascinuje mě ale to, že u nás v profesionálnějších podmínkách často chybí ono zaujetí pro věc. Filmy se tu občas točí jen proto, aby se točilo, a filmaře nic nenutí poukázat na nějaký problém a vyjádřit názor. Kdežto tyto filmy mají jakýsi motor výpovědi. Snaží se dát lidem zprávu o věcech.
 Dokumentaristka Drahomíra Vihanová zasedá v porotě festivalu Jeden svět 2002. |
