Pecháček: Při psaní na film nemyslím

S Vánocemi se na obrazovky vrátila oblíbená filmová tetralogie o básnících. Jejich scenárista Ladislav Pecháček (1940) však dal na sklonku roku o sobě vědět také aktuálněji - coby autor prózy Osvobozené kino Mír. Někdejší obvodní a závodní lékař na Chrudimsku tu zachytil uplynulé minulé půlstoletí na českém maloměstě.

V ulici Marie Pomocné žije velká rodina svérázného krejčího Aloise Očenáška, který v budovatelské éře víc než řemeslo uplatní schopnosti léčitele: dotek jeho rukou dokáže ulevit půvabné asistentce stejně jako uměleckým a politickým prominentům, dostane se i na Stalina.

V padesáti obrazech vypráví s ironií a nadhledem Očenáškův mladší syn tuhle rodinnou historii plnou hořkých absurdností, jež se prolíná s historií národní. Rukopis získal Literární cenu Knižního klubu za rok 2002.

Vaši literární hrdinové bývají často outsidery, například v knize Dobří holubi se vracejí. V Osvobozeném kině se na životě vypravěče podepíše obrna z mládí.
Fandím lidem bez ambicí a bez moci. Jsem lékař a měl jsem k nim vždycky blízko. Myslím, že takových lidí je většina. Mají jiný pohled i jiný humor než ambiciózní dravci, umějí překvapit. A když mluvíme o obrně, to byla hrozba mé generace, obrnou a tuberou nás strašili denně. Měl jsem několik postižených spolužáků, většinou něčím vynikali. Jeden, který měl pravou nohu tenkou po obrně, výborně skákal do výšky, protože měl odrazovou nohu levou. I to jsem použil v románu.

Takže existují reálné předobrazy vašich charakterů?
Existují, ale jsou to skutečně jen předobrazy. Během psaní projdou takovým vývojem, že na konci je nikdo nepozná. Nejvěrněji jsem zachytil charakter a humor svého otce, i když i ten je v zájmu příběhu modifikován.

Odkud vzešel nápad vyprávět román v padesáti obrazech a rámcem udělat biograf na českém maloměstě?
Vyrostl jsem pět metrů od biografu a jsem odkojen filmem. Letos po záplavách mi volal kamarád z dětství a říkal: "Včera jsem jel okolo a Osvobozené kino máš pod vodou." Ještě jsem se tam ani nebyl podívat. A co se týče nápadů obecně, už dávno nepátrám po jejich původu. Jsou to přírodní úkazy, buď se dostaví, nebo ne. Když přijdou, tak většinou shora, a tím nemyslím od nadřízených.

Jak by Očenáškův mladší syn namaloval obraz konce roku 2002?
Nejspíš by vyzdobil strop Poslanecké sněmovny, jako se zdobí stropy divadel nebo operních domů. A když by tam ti herci byli vážní, obecenstvo by se bavilo, a naopak.

Osvobozené kino Mír jste začal psát ještě před listopadem a vrátil jste se k němu v polovině 90. let. Přepisoval jste něco?
Nic jsem neměnil, protože když jsem začal psát, žádný plán jsem neměl. Věděl jsem, že ta kniha po listopadu vyjde, když bude dobrá, a když nevyjde, nebude to kvůli zesměšňování nějaké ideologie.

A věděl jste už v těch 80. letech, jak to s hlavním hrdinou dopadne?
Nepíšu a la these. Věděl jsem jen, že na konci umře. Ale je to taková smrt přirozená, beze smutku. Jedna z hrdinek románu pláče a vyčítavě říká: "Odešel beze slůvka rozloučení..." A druhá jí odpoví: "A co měl asi tak říct?"

Jak si představujete ideálního čtenáře Osvobozeného kina Mír?
Navštívil mě jeden člověk - je mu přes padesát, četl knihu doma manželce, ona uklízela a pekla cukroví, a on, místo aby jí pomáhal, nahlas předčítal a občas musel přestat, když mu nadávala, že se chechtá moc nahlas. Pochvaloval si, jak všechno pamatuje a že to nemá chybu. Už se těšil na Vánoce, jak si to přečte ještě jednou a pomalu. Tak tenhle čtenář, to je autorův sen.

Myslel jste už při psaní na zfilmování? A pokud ano, koho byste obsadil do role krejčího a jeho syna?
Na to při psaní nemyslím. Asi by to textu neprospělo. Filmový scénář má jiné zákonitosti; jinak se píší dialogy, musíte dávat větší pozor na řeč, protože když napíšete do filmu dialogy jako do knihy, vypadá to pak jako špatný dabing. Kniha je hotové jídlo, scénář je recept. Ale film mé psaní zásadně ovlivnil - jako každého autora. Naučil mě škrtat a nežvanit. V tom se dobrý film liší od televize. Nebo by alespoň měl. Někdy si říkám, jak by dnes psal Jirásek.

Teď píšete scénář k pátým Básníkům. O čem budou přemýšlet jeho hrdinové, kterým by dnes mělo být okolo čtyřiceti? A baví vás ještě o nich psát?
Na první otázku bych si dovolil neodpovědět. Snad jen tolik: když je čtyřicítka nejkrásnějším obdobím v životě muže... tedy údajně, zkouším se mimo jiné zamyslet nad tím, jestli je možné ji prožít se čtyřicetiletou ženou. Stejně mohou uvažovat ženy. A jinak - Štěpán s Kendym se zařadili mezi nesmrtelné, a tak se mi píší dobře.

LADISLAV PECHÁČEK (1940)

Podle jeho prózy Amatéři (1980) a dalších námětů a scénářů psaných s režisérem Dušanem Kleinem vznikla filmová tetralogie Jak svět přichází o básníky (1982), Jak básníci přicházejí o iluze (1984), Jak básníkům chutná život (1987) a Konec básníků v Čechách (1993). Tragikomickou poetiku uplatnil zejména v dvojici satirických děl Dobří holubi se vracejí (1985, zfilmováno 1988) a v "administrativním" románu Vážení přátelé, ano (1988, zfilmováno 1989).

Fotografie z filmu Jak básníkům chutná život.