Stačí úvodní výjev s ovcí fascinovanou obrazovkou, aby člověk zkoprněl – Bože, to je nápad, to umí jen Sorrentino! A zopakuje si to ještě mnohokrát, třebaže snímek Oni a já není tak jednolitě strhující jako režisérova jiná díla; ostatně má i dvoudílnou verzi.
Přesto poskytuje spoustu záminek k požitkářskému vychutnávání, zejména od chvíle, kdy se „on“, jak tu o Berlusconim hovoří, vejde na scénu. Což bohužel trvá.
Po prvních čtyřicet minut se předvádí novodobý sladký život v okresním formátu, přehlídka mejdanů, striptýzu, kokainu a pokoutních obchodů s veřejnými zakázkami za sex, ochotných provinčních krásek a místních šíbrů propojených vidinou, jak se proderou výš, do centrály, do Říma, až k Němu.
Obrázek pokřivených charakterů je sice výstižný, ale již mnohokrát viděný a zbytnělý, ať už dekadentní sbírka cynických týpků, otrlých krásek a přisprostlých dětí naznačuje, že jsou pouze méně schopní, ale jinak stejní jako On, ne-li horší, či naopak Berlusconiho viní, že se jim stal vzorem pochybného úspěchu. Politickou rovinu charakterizuje povzdech „my demokrati jen žvaníme a máme hovno co říci“, převládají však výjevy zhýralosti, které v takové četnosti ztrácejí účinek.
Až do chvíle, kdy se jedna taková party koná ryze účelově, aby si jí na dohled od svého sídla všiml On. Tudíž nastoupí Servillo – a film se okamžitě rozsvítí, ač jen coby dědeček školí vnuka v umění manipulace.
Oni a SilvioItálie / Francie, 2018, 150 min Režie: Paolo Sorrentino Scénář: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello Hrají: Toni Servillo, Elena Sofia Ricci, Riccardo Scamarcio, Kasia Smutniak, Ricky Memphis, Roberto De Francesco, Fabrizio Bentivoglio, Euridice Axen, Anna Bonaiuto, Giovanni Esposito, Yann Gael, Caroline Tillette, Iaia Forte, Michela Cescon, Roberto Herlitzka Kinobox: 65 % IMDb: 6.7 |
Týž herec už představoval jiného italského politika, premiéra Andreottiho, v Sorrentinově snímku Božský, ale v nejmenším se neopakuje. Jaký je jeho Berlusconi? V sedmdesáti až dojemně směšný pěstitel dojmu „věčného mladíka“, který chce zpátky k moci. Pohodlné zahnívání se mu až fyzicky zajídá, ukázkově trpí, když je mimo hru, osvojuje si slogan „mít všechno nestačí“ – ale přitom má dar osobnosti, klauna a hráče, barona Prášila, mistra operetních gest a mazaného lidového dobrodince. „Ty jsi jen příživník,“ pronese tónem, z něhož čiší mráz, jindy však v úžasné kreaci se slovy „Jsem prodavač snů, znám scénář života“ vnutí po telefonu osamělé ženě ke koupi byt. Jako by účinkoval v kouzelně trapných estrádách vlastních stanic, pohazuje bonmoty „Levice vidí vše složité, přitom je to tak prosté“ či anekdotami typu „Jaký je mezi nimi rozdíl? Křesťanství hlásí chudobu, komunismus ji uskutečňuje“.
Řídit zemi jako firmu
Místy by filmu slušel spíše seriál, až příliš zálibně se utápí v rafinovanosti a pro jedinečné detaily obětuje celek, nicméně natočený je skvostně. Ke cti mu slouží, že nevyhledává lacinou satiru. Pouze manželka a mladá dívka, které Berlusconimu postupně uštědří morální kázání, působí jako melodramatické světice, také magnátova osamělost není zrovna nejobjevnější sdělení.
Zato si jmenovitě tuzemský divák vychutná Berluconiho povzdech, spojovaný u nás s jiným politikem: „Proč mě nenechají řídit zemi jako moje firmy?“
