U reklamy to vzal čert, ale škoda dokumentu, na jehož konci zbude víc otázek než na začátku. Pořad Zpátky ni krok? Aneb Zpráva o podepisování v Čechách sliboval prozkoumat petiční epidemii, která v tuzemsku řádí zejména v uměleckých kruzích napříč dějinami až po dnešek. Skvělý nápad, leč opatrně ohleduplný výsledek.
Zálibně se probíral vzdálenou historií, ačkoli té už byl před časem věnován obdobný dokument o herecké kolaboraci. Naopak současnosti, jmenovitě bojům o Českou televizi či proti šéfovi Novy Vladimíru Železnému, se vyhnul bezpečným alibistickým obloukem jediné povšechné větičky.
Pak ovšem projekt neměl smysl. Televizní, ale i filmovou a hudební scénu zcela přehlížel, soustředil se pouze na divadelníky, na dva režiséry a jedinou herečku; klobouk dolů před Jaroslavou Adamovou, která tuhle občanskou i profesní roli skvěle unesla za všechny, kteří prostor nedostali nebo odmítli - to se však divák nedozvěděl.
Znovu živě vystupovali jen ti spravedliví bez poskvrny. Znovu se otevřel případ Jiřiny Štěpničkové, ale její syn se objevil jen v prostřihu své gottwaldovské role; trochu laciný postup. Znovu se přetřásaly spíše politické křižovatky než svět kultury, znovu se pěstovalo národní sebemrskačství v takové míře, že ztrácelo účinnost.
Výsledek? V paměti utkvěla jen silná osobnost Adamové a nepamětníci možná žasli, jak se dnešní mohutné muzikálové produkce podobají "akčním" budovatelsko-revolučním inscenacím s puškami a soustruhy.
Podobné otazníky zůstaly po Příběhu Johnyho Hrona. Skutečný případ je děs, šok, hrůza, noční můra čtrnáctiletého syna českého emigranta žijícího ve Švédsku brutálně zavraždili skinheadi. Ale tím spíše by chtěl člověk slyšet víc než tragické vzpomínky zdrcených rodičů.
Jak rodina žila, proč se jim chlapec nesvěřil, že má se skiny problémy, proč ho pustili na noc k jezeru jen se spolužákem, kterého zachránil, proč tu onen přeživší chlapec nemluvil, jak vypadali vrazi, jak je dopadli a soudili, jak reagovalo okolí, škola, média to vše v pietním dokumentu chybělo. Pravda, zkoumat takový příběh z více stran je pracnější...
Zato Nova nelitovala námahy, když kvůli dokumentu Hledá se Miss obětavě objela všechna krajská semifinále téhle soutěže. Pohříchu "dokument" to byl jen podle titulků, ve skutečnosti šlo o podpůrný prostředek reklamní kampaně, natočený tak průzračně účelově, až přecházel zrak i sluch.
Očím se nabízely dívčiny vesměs při volné disciplíně, což obnášelo - s výjimkou dvou saxofonistek - jen tanečky připomínající vlnění u tyčí v nočních klubech. A za uši tahal rozverný komentář, jenž se například v parafrázi Hamleta tázal: "Být, či nebýt učesaná a nalíčená? To není, oč tu běží."
To podstatné a opravdu zajímavé, tedy co si slečny myslí, proč soutěží, co umějí, jak žijí a co jsou vlastně zač, to tenhle rádoby dokument vskutku neřešil. Hlavně že nezapomněl sdělit, kdo jim dává šaty a plavky. O to zde totiž běží, milý Hamlete!
11. března 2002 6:00
