Ale olympiáda takovou show byla. A nejen kvůli ceremoniálům, vedle nichž vyhlížejí domácké estrády jako inzerát z nabídky služeb - Vyklízíme staré sklepy. Olympiáda totiž probouzí a do obrátek vytáčí emoce, které běžný program v divákovi ubíjí.
Všední obrazovka hladí a nudí, nadto se zárukou repríz. Zato olympiáda hlásá každou vteřinou, že jde právě o bytí či nebytí - teď, nebo nikdy, náhradní termín nebude. Netušíte sice, proč u curlingu umetají beztak čistý led, s kým se sdružují sdruženáři a který cvok poradil sáňkařům skeletonu řítit se hlavou napřed, ale nevadí.
Zkrátka se děje cosi prý zásadního, komentátorům přeskakuje hlas, zeměkoule se zastavila, kdosi padá na kolena, kdosi naznak, někdo se objímá, někdo pláče - kdy si tolik vzrušených citů a pocitů užijete? Při burzovních zprávách sotva. Ba ani telenovela nerozteskní tak jako oddaný partner, jenž první gratuluje své úspěšné manželce.
Vždyť celá olympiáda je televizní svět v kostce. V klasické jednotě místa, času a děje nabízí vše, co nesportovnímu divákovi může chybět. Úvodní a závěrečná slavnost, toť silvestrovské gala. Valentův zlatý skok měl načasování hollywoodské story o rekovi, jenž riskuje a vítězí v poslední chvíli.
Volný přehledný terén běžeckých závodů se poučil u válečných fresek: to je jiná káva než klátiví samotáři, jací se jindy vynořovali tu a tam z lesíka. Díky ruským protestům se hrála vysoká politika, postup hokejistů Běloruska se podobal sympatickým outsiderům bodujícím v Milionáři.
Pošramocená osádka čtyřbobu z Panenských ostrovů už měla předchůdce v komedii Kokosy na sněhu; nemohla tedy zle skončit. Aktéři se zdůvěrňují, hokejista Bure je pro moderátory jen Pavlem - jako milí soutěžící v Caruso show.
Obyčejná předpověď počasí nabývá obřího významu: čert vzal Prahu, ale jak bude v Utahu? Co sportovec, to jímavý příběh ze seriálu, leč ani zábava nechybí: prostoje vyplňují kolovrátková životopisná data, jako když komici v Zeměkouli žertují o smolařském borci Jaškovi a jeho začátcích v Dukle Liberec. Dojde i na moudré debaty ve studiu, kde výsledky shrnou, zhodnotí a zbaví kouzla.
A koláče sledovanosti? Bože můj, kdy jindy se člověku poštěstí vřadit se ke třem milionům druhů, s nimiž prožil česko-ruskou bitvu? Snad jen v reklamě na ty sušenky, které nikdy nejíš sám.
Ne, olympijské emoce coby vytržení ze stereotypu neškodí. I tak osudově přepjatá show je pořád skutečnější než její obvyklý, umělý model. Mezi vzedmutými vášněmi totiž občas špitla: Je to jen sport. Kdežto televize nikdy nepřizná, že je jen televizí.
25. února 2002
